Laco sporťákem

Těšil jsem se. Až si natočím první materiál po absolvovaném kurzu. Těšil jsem se. Až si to video sestříhám. Výsledek se dostavil a je myslím jen otázkou času, kdy se mi ozvou z Branek, bodů, vteřin.

Jak stříhat život

Máš zážitky. Máš kameru. Máš nápady. Už pár let se snažíš stříhat video. Nejdříve v Pinnacle Studio na PC. Když sis pořídil HD kameru, střih videa na obyčejném počítači přestal být utrpením. Stal se noční můrou. Proto sis pořídil MacBook Pro s předinstalovaným programem iMovie.

Práce s videem ve vysokém rozlišení jde jako po másle, ale pro Tvé výborné nápady nemá iMovie pochopení. Nezvládá je realizovat. Nestačí na to. Je proto nutné porozhlédnout se po programu nabízejícím víc než jen takové to domácí stříhání. Výsledkem výběru je nákup programu Final Cut Pro X.

Je to silný nástroj a zaslouží si víc než práci metodou pokus omyl. Je to program, který používají i profíci. A ty jsi stále jen amatér. Proto jsi rád, když se objevuje nabídka Petra Máry na účast na dvoudenním kurzu s lákavým názvem Final Cut Pro X pro začátečníky – udělejte si film z prázdnin jako profesionál.

Na kurs se těšíš už měsíc před jeho začátkem. To ale ještě netušíš, že zažiješ nejlepší a nejzábavnější seminář svého života. Lektorem je Karel Greif. Pamatuješ si ho ještě jako herce. Od devadesátých let ale stojí za kamerou a je největším fanouškem programu Final Cut v Čechách. A je to znát.

Karel Greif

Jeho výklad je famózní. Místo strohého technického popisu jednotlivých funkcí se ti dostává příběhu. Karel vypráví tom, co je základem dobrého videa. Scénář, kamera, střih. Názorné příklady prezentuje prostřednictvím programu, který v jeho rukách přestává být jen kusem softwaru.

I s tebou a lektorem je vás na semináři deset. Všechno velmi zajímaví lidé. Otevření, kreativní, inspirující. Stejně jako ty. Báječná atmosféra. Připadáš si, jako kdybys byl účastíkem proslulých Keynote Steva Jobse. Jen nesedíš v hledišti, ale přímo na jevišti. Magic.

Máš zážitky. Máš kameru. Máš nápady. Teď už nebudeš jen stříhat video. Budeš vyprávět život.

Poslední mistrák

Máš rád svého syna. Máš rád fotbal. Na obojí máš licenci. Ale kluky trénuješ již čtvrtým rokem. To je dlouho. Nejsi Alex Ferguson. Už loni ses rozhodl skončit. Jenže trenér u přípravky je něco jako převozník. Pokud za sebe nikoho neseženeš, trénuješ dál. Naštěstí jsou tvoji svěřenci nejen dobří hráči, ale i chytří kluci. A co je důležité, také jejich rodiče jsou fajn. Proto bylo snazší sehnat nového trenéra.

Kluci hrají poslední mistrák, u kterého jsi jako trenér. V poločase tvoji svěřenci prohrávají 1:3. Máš k nim řeč. Jako každou přestávku. Tentokrát ji ale ukončíš prosbou, že by ses jako trenér rád loučil vítězstvím. Od mužstva se ti dostává slibu, že zápas otočí. A skutečně. Třemi góly kluci přepisují skóre. Do konce zbývá pár desítek vteřin, když tvůj syn, opora zadních řad, udělá jedinou chybu v zápase. Jeho kličku útočník soupeře vystihne a jde sám na brankáře.

Takhle to přeci nemůže skončit. V posledním zápase tvé trenérské kariéry neztratíš vítězství v posledních vteřinách chybou vlastního syna. Útočník soupeře střílí, brankář vyráží. Bohužel se míč znovu vrací na kopačky útočníka. Další střela, brankář leží na zemi. Poslední vteřiny utkání vidíš zpomaleně. Míč míří do sítě. Když už je pouhých pár centimetrů od brankové čáry, vřítí se do obrazu tvůj syn a míč na poslední chvíli z prázdné branky vykopává.

Rozhodčí vzápětí ukončuje nejen zápas, ale i tvoji trenérskou kariéru. Stav 4:3 na ukazateli skóre vidíš rozmazaně.

„Muži se nehodnotí podle toho jak začínají, ale jak končí.“

Rozloučení s Pixym

Konec zápasu. Česko-Portugalsko 0:1. Soupeř byl lepší, sláva vítězům, čest poraženým. Vyčůrat, projet timelinu na Facebooku a spát. Vidíš samé statusy o fotbalu. Jak jinak. Facebook máš takový, jaký si ho uděláš. Ale pozor, v záplavě zpráv o kopané je překvapivě jedna jiná. Je o státních maturitách. Napsal ji Petr Staníček, též známý pod nickem Pixy. Víš o jeho negativním vztahu ke sportu, tak se rozhodneš ho před spaním ze sportu trochu popíchnout.

Do komentářů mu napíšeš, že si jeho status četl několikrát a stále v něm marně hledáš slova fotbal, Baroš nebo Bílek. Pixy nechápe. Naštěstí jde okolo intelektuál Viktor Janiš, který za tebe sebestřednému Staníčkovi vysvětlí: „On se se hrál nějaký fotbal. A my ho projeli.“ Miluješ tyhle intelektuály na sociálních sítích. Přijímají informace z tolika zdrojů, že přeci musí moc dobře vědět, že se hraje EURO, ale oni ve své povýšenosti mluví o nějakém fotbalu. Sečtělý Janiš ti ještě rozšíří obzory neotřelým spojením poblblý fotbal.

Pixy, který se dostává do obrazu, tě začíná přesvědčovat, že většina lidí má fotbal u prdele, kromě pár stovek nadšenců na stadionech a pár tisícovek lidí v hospodách. Tento názor podpoří odkazem na svůj starší status, ve kterém horlivě napadá sportovní kanál České televize za to, že chystá příliš přenosů z olympiády. Nakonec trumfuje prohlášením, že lidé zajímající se o fotbal jsou jednodušší neintelektuálové. Nic víc se už o sobě od Pixyho nedozvíš, protože on diskusi ukončuje tím, že si tě bez slůvka rozloučení odstraní z facebookových přátel.

Jdeš tedy spát jako jednodušší neintelektuál, který se s komplikovaným intelektuálem ani nestihl rozloučit. Mirek Dušín by řekl, že to bylo od Pixyho nečestné a nesportovní.

Nikdy nefandíš sám

Víš, kámo, hned na začátku si tu sdělme pravdu pravd. Fandíš tak, jak žiješ a žiješ tak, jak fandíš. Pískej na hráče svého týmu, pískáš sám na sebe. Vyháněj trenéra svého týmu, vyháníš sám sebe. Zatracuj svůj tým, zatracuješ sám sebe.

Jasně, mnozí z těch, kteří svůj tým po zápase s Ruskem odepsali, budou zítra jako první vyvěšovat vlajky do oken. Ale takoví si nezaslouží než náš soucit. Stejně jako lidé, kteří neustále na něco nadávají a za vším vidí jen to špatné. Ztratili naději, ztratili víru.

Hele, brácho, je snadné v závětří čekat jak to skončí a pak se radovat. Skutečný život je ale jinde. Běž a raduj se už po cestě. Z každé chvíle. Z každé situace. A přitom nikdy, ale skutečně nikdy nepřestávej věřit, že dorazíš do cíle.

Přestat věřit svému týmu je stejné, jako přestat věřit ve svůj život.

Šestiminutová euforie

Je fajn psát si deník. Nejlépe blog. S vyhledávacím políčkem v pravém rohu. Díky tomu jsem si připomněl, že za dosud největším fotbalovým zážitkem jsem jel přes Vojtanov, u benzínové pumpy před Mnichovem nás kontrolovala německá policie a nealko pivo v Allianz aréně před pěti lety stálo tři a půl eura. Jsou to informace, které z paměti vypadly, a proto je fajn psát si deník.

Na německém odpočívadle v českých barvách

Bylo úterý 12. června, když jsme něco po osmé ráno dozdobili auto. Návleky s českou vlajkou na zpětná boční zrcátka, malá šála na zadním okně, reprezentační dres na zadním bočním okně a vlajka přichycená tamtéž (o tu jsme posléze přišli, když si Adámek prdnul a já vyslyšel důrazný požadavek Klárky na otevření okna). Oděni v repliky reprezentačních dresů jsme vyrazili směrem na Drážďany, abychom tam najeli na silnici A4, která nás po několika hodinách dovedla do města Wrocław, místa konání zápasu fotbalového Mistrovství Evropy 2012 mezi Českou republikou a Řeckem.

Cesta probíhala klidně. Žádné slibované kontroly na hranicích, žádné placení mýtného. Jen o novém dálničním obchvatu města bohužel navigace nevěděla, a tak jsme si projeli centrum (zpátky nás na nový obchvat nasměrovali policisté regulující pozápasový provoz).

Dle informací, které jsem si před cestou sehnal, mělo být parkoviště přímo u stadionu vyhrazeno pouze pro autobusy (ale na místě jsme zjistili, že tam stála i auta), proto jsme měli v plánu zaparkovat na některém z mnoha záchytných parkovišť (P+W, P+R), která měla být zdarma. I přes spoustu směrovek jsme však bohužel na žádné z těchto míst nenatrefili. Nakonec jsme tedy byli rádi za místo v jakémsi velkém oploceném areálu mezi stromy. Za 10 euro.

Česko 2 - Řecko 1

Přijeli jsme včas, a tak jsme se mohli vypravit tramvají do centra města. Během zhruba třicetiminutové jízdy se s námi místní obyvatelé dávali do řeči, ptali se odkud jsme a jak dlouho jsme do Polska jeli. Ochotně nám poradili, na jaké zastávce vystoupit, abychom se na hlavním rynku mohli oddat karnevalové zábavě s ostatními fanoušky a popřáli úspěch v zápase.

V centru města jsme si připadali jako doma. Čeští fanoušci měli drtivou převahu a v záplavě rudých dresů bylo těžké narazit na příznivce Hellas v modrém. Vstup do fanzony byl zdarma, ale pořadatelé u vstupu při osobní prohlídce nekompromisně odebírali trubky, takže jsme raději korzovali ulicemi a zpívali v komunitě fandů populární písně Vysoký jalovec a Není nutno, aby bylo přímo veselo (o trubku jsme však nakonec stejně přišli před branou stadionu).

Důkazem, že nejvíce živo bylo odpoledne spíše mimo oficiální fanzony, budiž video, na kterém je Klárka a Adámek s brazilskými bubeníky.

Na stadion jsme dorazili hodinku před výkopem. Nádherná stavba. Zvenku i zevnitř. Mé obavy z toho, že budeme sedět v řeckém sektoru se nenaplnily. Kotlík jen několika málo tisícovek modrobílých byl totiž na druhé straně naší strany tribuny, kolem nás seděli kromě Čechů již jen Poláci, kteří v prvním poločase fandili nám, ve druhém pak remíze.

Nádherný výhled

Text národní hymny běžel v karaoke stylu na velkoplošné obrazovce, takže všichni Češi měli konečně jasno, že po lučinách hučí voda, kdežto po skalinách šumí bory. Prvních šest minut zápasu přineslo díky našemu vedení 2:0 takovou vlnu fanouškovské euforie, že vystačila na několik mexických vln a dokonce jsme se dočkali i  mexické vlny dvojité rozběhnuvší se v jeden moment do dvou stran. Nálada byla fascinující. Ohromná. Elektrizující. Fantastická. Prostě neuvěřitelná. Na pokřik Kdo neskáče není Čech skákali dokonce i Poláci.

Bohužel však ve druhém poločase musel střídat Rosický, což se na zhoršení výkonu našeho mužstva projevilo stejně jako hrubka brankáře Čecha, která probudila do té doby spící fanoušky soupeře. Celý zápas se tak díky rozdílným poločasům odehrál na jedné polovině hřiště. Naštěstí na té, za kterou jsme seděli, takže jsem od členů naší výpravy sklidil obdiv za výborný výběr místa.

Čím byl kdysi Šmicer na hřišti, tím jsem já mezi fanoušky české reprezentace. Fotbalovým štístkem. Naživo jsem viděl téměř desítku zápasů národního týmu (z toho třikrát v zahraničí) a vždy slavili výhru Češi. Teď v sobotu ale do Polska nejedu.

Jo abych nezapomněl. Nealkoholický Carlsberg byl za 12 zlotých.

Autosalon Lipsko

Povedlo se mi zaparkovat přímo v Halle 1
Povedlo se mi zaparkovat přímo v Halle 1
Jen o kousek dál parkoval GTI
Jen o kousek dál parkoval GTI
Také Tomík přijel vlastním autem
Také Tomík přijel vlastním autem
Neznámý muž v autě svého srdce
Neznámý muž v autě svého srdce
Volvo a jablka
Volvo a jablka
Mercedes s WiFi a s iPadem
Na pěší procházce před výstavištěm
Na pěší procházce před výstavištěm

Samolepící filatelista

Měl jsem v dětství to období. Za tři koruny jsem si ve stánku Poštovní novinové služby koupil aršík známek. Doma jsem ho rozbalil a prohlížel si barevné obrázky s perforovanými okraji. Mohl jsem si vybrat. Sbírat známky ze série Úspěchy sovětské kosmonautiky nebo třeba Flóra a fauna Mongolska.

Dnes je situace jiná. Známky u dětí už příliš nefrčí. Mají sběratelské samolepky. Už i k nám domů ta mánie dorazila. Samozřejmě, jak jinak, aktuálně sbíráme samolepky fotbalistů. Člověk, který navrhoval album Euro 2012, byl určitě velmi dobrý byznysmen. Nestačí totiž sbírat hráče jednotlivých mužstev.

Sbírají se i samolepky stadionů. Zvlášť fotka města a zvlášť záběr stadionu (ten je rozdělený na dvě samolepky). U každé z fotbalových výprav je v úvodu znak následovaný skupinovým fotem týmu složeným dokonce ze čtyřech samolepek. Sbírat je též nutno vítěze evropských trofejí z let 1960-2008. Celkem 539 samolepících kartiček. Balíček s pěti kousky stojí 15 Kč.

Obchodníky navíc podezřívám, že v každé zemi je v balíčcích nejméně samolepek s hráči místní reprezentace. Po nákupu bezmála dvou desítek balíčků totiž máme v albu z českých hráčů jen Tomáše Pekharta a Romana Hubníka, kterého však Adam získal ve škole výměnou za dva španělské hráče a jednoho Poláka.

Ač sovětská kosmonautika měla řadu úspěchů, ke kompletaci sbírky známek mi tehdy stačila jedna strana alba.