Máš rád svého syna. Máš rád fotbal. Na obojí máš licenci. Ale kluky trénuješ již čtvrtým rokem. To je dlouho. Nejsi Alex Ferguson. Už loni ses rozhodl skončit. Jenže trenér u přípravky je něco jako převozník. Pokud za sebe nikoho neseženeš, trénuješ dál. Naštěstí jsou tvoji svěřenci nejen dobří hráči, ale i chytří kluci. A co je důležité, také jejich rodiče jsou fajn. Proto bylo snazší sehnat nového trenéra.
Kluci hrají poslední mistrák, u kterého jsi jako trenér. V poločase tvoji svěřenci prohrávají 1:3. Máš k nim řeč. Jako každou přestávku. Tentokrát ji ale ukončíš prosbou, že by ses jako trenér rád loučil vítězstvím. Od mužstva se ti dostává slibu, že zápas otočí. A skutečně. Třemi góly kluci přepisují skóre. Do konce zbývá pár desítek vteřin, když tvůj syn, opora zadních řad, udělá jedinou chybu v zápase. Jeho kličku útočník soupeře vystihne a jde sám na brankáře.
Takhle to přeci nemůže skončit. V posledním zápase tvé trenérské kariéry neztratíš vítězství v posledních vteřinách chybou vlastního syna. Útočník soupeře střílí, brankář vyráží. Bohužel se míč znovu vrací na kopačky útočníka. Další střela, brankář leží na zemi. Poslední vteřiny utkání vidíš zpomaleně. Míč míří do sítě. Když už je pouhých pár centimetrů od brankové čáry, vřítí se do obrazu tvůj syn a míč na poslední chvíli z prázdné branky vykopává.
Rozhodčí vzápětí ukončuje nejen zápas, ale i tvoji trenérskou kariéru. Stav 4:3 na ukazateli skóre vidíš rozmazaně.
„Muži se nehodnotí podle toho jak začínají, ale jak končí.“