iPhone je pro děti

Znáte děti. Jsou roztomilé. Vždy nás něčím překvapí. Umí pobavit, rozesmát i dojmout. Čas ale běží velmi rychle, my zestárneme a zbydou jen vzpomínky. A v této chvíli budeme šťastní, že jsme si ty kouzelné chvíle zaznamenali v podobě fotografií či videí.

Děti naštěstí vždy počkají až si nabijeme baterii v zrcadlovce, vytáhneme stativ a nastavíme čas a clonu. A kdyby nám to přeci jen trvalo o něco déle, ochotně svůj neopakovatelný kousek zopakují. Ano, přesně takové jsou děti. Trpělivé a chápající.

Moje děti se však takto bohužel nechovají. A tak jsem rád, že v těchto chvílích mám po ruce svůj zobáckej mobil. S jeho pomocí se navíc děti hravě zvládnou natáčet samy.

Natočeno, sestříháno a publikováno telefonem iPhone 4S.

Olympijský Laco

Volal mi hned. Ještě byl po té nepovedené stovce udýchaný. Oba jsme věděli, že problém není jen v té patě. Chtěl se sejít. Potřeboval radu. Ale neměl jsem čas. Jen pár dní předtím mi totiž ze stejného místa jako Roman volala Simona a počátkem září jsem měl domluvené běhání s Bárou. A to jsem ještě netušil, že se nečekaně ozve Jirka.

Až teď o víkendu to konečně klaplo. Klárka ve čtvrtek odjela do Prahy na republikové finále Odznaku všestrannosti olympijských vítězů a v sobotu jsme jí na strahovský kopec přijeli fandit. Ve volné chvíli jsem se v útrobách stadionu s úspěšným olympijským desetibojařem sešel a probral plán společných atletických tréninků.

Domluvili jsme se, že na příští olympiádu do Ria pojede ten… hezčí.

Roman a Laco, dvě olympijské naděje

 

Jak si koupit iPhone

Už víš, že ho chceš. To nejdůležitější rozhodnutí svého života máš úspěšně za sebou. Teď si přepočítej peníze v levé zadní kapse kalhot. Bude ti stačit asi patnáct papírů, takže těch zbylých pět si nech na zítřejší oběd. Na jeden den zapomeň na kebab od Araba a zajdi si někam do nóbl restaurace. Někam, kde je čisto a personál se vyzná. Ať víš, jak se pak odpoledne budeš v Apple Store cítit.

Slušně pozdrav a jdi jistým krokem rovnou k pokladně. U iMaců se nezastavuj, mohl by ses ztrapnit otázkou, kde je jako ten počítač, když vystaven je pouze monitor a klávesnice. Nevšímej si ani MacBooků, mohl by ses znemožnit dotazem, kde se k nim připojuje myš. Zatím ignoruj i iPady, nejdřív se musíš naučit patlat prsty po displeji telefonu. Vždyť pro něj sis koneckonců přišel, ne?

Hlasitě si prodavači řekni o iPhone. Ignoruj nabídku iPhonu 5, ten kupují jen majitelé přístrojů iPhone 3GS a zelenáči. Ty jsi informován a víš, že nejlepší poměr cena/výkon nabízí iPhone 4S. Vem ho v černé barvě. Bílou berou holky, buzny a heteráči, co na to maj koule. Ptej se po velikosti 32 GB. Neboj, kapsu ti to neutrhne, jedná se o velikost úložiště. Až se budeš natáčet, jak krmíš králíky, vejdou se ti tam všichni strakáči i s kompletní diskografií Kabátů.

Ať tě ani nenapadne chtít po prodavači rozbalit krabičku a předvést funkce přístroje. Tohle se na veřejnosti nedělá! Je to moc intimní věc (místo porna teď budeš na YouTube sjíždět videa natočená novými vlastníky iPhonů, čekuj unboxing iphone). A stejně by ti prodavač nemohl s novým telefonem nic ukázat. Nejdřív musíš přístroje oživit šémem, který si v Apple Store nekoupíš. Cestou z obchodu se proto zastav u svého operátora. Heslo ale není “šém”, nýbrž “microSIM”.

Po rozbalení krabičky nehledej nějaký rozsáhlý návod. Poslední stostránkový manuál si četl při zprovoznění topinkovače, tady si vystačíš se dvěma obrázky. Na prvním bude způsob, jak vložit simkartu do telefonu a na druhém ukázka, jak propojit přístroj s počítačem s nainstalovanými iTunes. Budeš si muset založit Apple ID, které si pak z hrdosti nech vytetovat na čelo. Až se Apple bude ptát na číslo kreditky, nehraj si na hrdinu a přiznej se. Za ty nejlepší aplikace se totiž platí.

V iTunes si nastav zálohování dat z telefonu. Vyplatí se to, až ti iPhone spadne do hnoje. Na stejném místě (ne na hnoji, ale v iTunes, to nezaměňuj!) si nastav synchronizaci kontaktů a poštovních účtů z Outlooku. V telefonu jako první tapni na ikonku Nastavení a projdi si jednu položku po druhé. Kluci z Applu ti u možností, kde bys mohl zaváhat, připsali srozumitelné vysvětlení. Jasně, je to česky.

Neboj, je to snadné. Cokoli tě napadne, že by šlo udělat lépe, telefon už dávno umí. Ty to jen musíš objevit. Nesnaž se proto dělat věci složitě, jak si byl zvyklý u jiných telefonů. Jdi tou nejkratší cestou k cíli a budete si rozumět.

A kdyby něco, neboj se zeptat.

Proč si koupit iPhone

Jeden z mých dvorních diskutérů, komentátor TNT, se mě v diskusi pod minulým článkem mimo téma zeptal na můj názor na iPhone. Považuje mě za zkušeného uživatele tohoto telefonu. Uživatele, který navíc není fanatický, takže TNT věří, že mu poskytnu objektivní pohled, který mu pomůže v rozhodování při nákupu nového přístroje. Myslím, že má odpověď si zaslouží samostatný článek.

Nebude to ostatně můj první článek o iPhonech. Přečetl jsem si teď tři své texty z let 2009, 2010 a 2011. Nezměnil bych v nich ani řádku. Proto soudím, že vlastně nemohu napsat objektivní zprávu ze světa mobilních telefonů. Už více než tři roky se totiž nezajímám o jiné telefony než iPhony. Nemám důvod. Vnímám, že jsou nějaké přístroje od Samsungu s Androidem a Nokie s Windows Mobile. Ale ty přístroje mi nestojí za to, abych si je vyzkoušel.

Svět Applu mi vyhovuje. Je čitelný. Každý rok pouze jeden nový model telefonu. I tři roky starý přístroj mohu upgradovat novým iOS (ne jako v případě Nokií, kdy s půl roku starými Lumiemi máš smůlu). Neřeším rychlost procesoru, nezajímá mě velikost operační paměti. Ale vždy si mohu být jist, že to celé skvěle funguje. Nemusím se bát, že mi uprostřed psaní zprávy telefon při příchozím volání na několik vteřin zamrzne.

Používám telefon jako dospělý člověk. Nepotřebuji si hodiny hrát s jeho nastavením, nemusím si tunit operační systém. Proto mi nevadí, že to iPhone neumí. Vyhovuje mi, že někdo s podobným vkusem jako mám já rozhodl, jak bude prostředí telefonu vypadat a jak se bude ovládat. Sám bych to lépe nevymyslel. Apple vyrábí tak skvělé telefony, že tím škodí sám sobě. Je těžké zdokonalit dokonalé.

Buď si jistý, že i s dva roky starým modelem budeš spokojen. Svého iPhonu 3GS jsem se loni zbavil jen proto, že Klárka potřebovala telefon a já měl tedy důvod pořídit si iPhone 4S (mimochodem, dnes již tři roky starý iPhone 3GS vypadá a funguje prakticky stejně jako když byl nový). Pokud by dnes potřebovala nový telefon Markéta, nekoupil bych si nedávno představený iPhone 5, ale opět model 4S.

Čeho si na tomto modelu cením? Kromě bezproblémové základní funkčnosti (telefonování, psaní zpráv a přístup na internet) považuji za jeho přednost kvalitní fotoaparát a především schopnost natáčet full HD videa. Když stříhám video natočené kvalitní HD kamerou, nebojím se do filmu zařadit i videa z telefonu. Rozdíl v kvalitě nikdo nepozná. A i rok starý model iPhonu má tak jemný displej, že většině nových telefonů jiných značek se o takovém může jen zdát.

Když jsem kupoval první přístroj Apple, vůbec by mě nenapadlo, že za pár let budeme mít doma dva iPhony, dva iPady a MacBook. Ale byl to nenásilný vývoj. Protože jablečný ekosystém v rámci rodiny výtečně funguje. A znásobí příjemný pocit, že někdo vymyslel a vyrobil přístroje, které přestaly být telefony nebo počítači, ale staly se přirozenou součástí mojí rodiny. Jsou stejné jako její členové. Občas naštvou, ale drží spolu a ty víš, že bys nic lepšího dostat nemohl.

Nejkratší tři kilometry

Minule si běžel sám. Deset kilometrů. Co takhle běžet třikrát menší vzdálenost, ale s trojnásobnou účastí? V neděli proto ráno bereš Adámka s Klárkou a uháníte směr Ústí. Rodinný běh v rámci ústeckého půlmaratonu, to je váš cíl. Ještě neběžíte, prvních šedesát kilometrů jedete autem. Je jasné, že do centra se vozem nedostanete, policajti před uzavřeným kruhákem radí zaparkovat u Makra.

Připínání startovních čísel

Na Mírové náměstí jsou to pěšky 4 km. Máte na to zhruba půl hodiny. Volíte klus. Může to být ostatně váš jediný běh té neděle, protože nemáte registraci. Ty jí tedy máš, ale pro děti se to v týdnu nepovedlo a v sobotu už byl systém pro registrace uzavřen. Přesto se jen pár desítek minut před startem závodu postavíš s dětmi do fronty před pořadatelským stanem doufaje, že slečnu u výdeje startovních setů umluvíš.

Povedlo se. Rychle si oblékáte oficiální trika závodu, přišpendlujete startovní čísla a stavíte se na start. Ještě pár instrukcí dětem jak správně dýchat, na jakou část chodidla našlapovat a kde se sejít v případě, že nedoběhnete společně. Než stačíš dokončit větu je odstartováno. Adámek vyráží neohroženě jak střela. Instinkt lovce. Zapomněls ho varovat, že nesmí podlehnout euforii a přepálený začátek se nemusí vyplatit.

Běžíš s Klárkou, která si stěžuje, že před startem si nestihla odskočit. U první občerstvovací stanice se loučíte, protože Klárka zahlédla tojtojku. Zmírníš rychlost a čekáš, kdy tě odlehčená dcera doběhne. Kilometr před cílem ale stále běžíš sám, a tak se rozhodneš dohnat Adámka, abyste cílem proběhli spolu. Poslední stovky metrů závodu již tradičně proletíš, ale syna nedostihneš.

Tři zlaté medaile

S medailí na krku už totiž způsobně čeká na domluveném místě. Jdete zpátky k cíli. Deset minut Klárku marně vyhlížíte mezi dobíhajícími závodníky. Rozčarováni se vracíte k místu, kde se vydávaly registrace. Cestou potkáváte Klárku, která doběhla do cíle ještě před vámi. Závod byl prostě příliš krátký na to, abyste se stihli všichni tři potkat a měli čas se na jeho trase najít.

Příště tak raději poběžíte třicet kilometrů. Lépe řečeno, třikrát deset kilometrů.

Vláda mocí opilá

Víš, Máňo, tohle by se za komančů stát nemohlo. Vzpomínám si, že jednou si mi volala na šichtu, že sis dala pár paňáků a vidíš rozmazaně. Stačilo ale jen najít brejle a bylo to v pořádku. Tenkrát taky lidi chlastali od nevidím do nevidím, ale žádnej politik si nikdy nedovolil otrávit národ a vytřít mu zrak prohibicí.

Dle mýho stačilo pro oslepnuvší uspořádat charitativní koncert dua Bílá – Hůlka. Ale rovnou zakázat prodej tvrdýho alkoholu? Jo, bojovat proti černýmu trhu tím, že jej posílím, voni musí bejt hlava, pane Vachmajstr! Víc esenbáků teď hlídá dodržování zákazu než hledá ty nelegální palírny a odvykačku s Kalouskem tak teď povíně nastoupil celej národ.

Hele, bábo, jenže nikdy se u nás nechlastalo tak urputně jako vod chvíle, kdy Hegr tu prohibici vyhlásil. A tresty za porušení prej budou tvrdý jak pančovanej chlast. Jen si vzpomeň na Ratha a to u něj našli jen víno! No a počkej kolik lidí se z radosti upije k smrti, až ten zákaz zrušej! Snad to bude do vánoc, protože jinak nevim, co ti koupím k Ježíšku.

Pokud prohibice přežije Silvestra, národ vystřízliví a uvidí, jakej je u nás bordel. Pak se snadněji než jindy nechá opít rohlíkem a heslo „Vrátím vám zpátky chlast“ vynese Miloše Zemana na hrad. To je můj střízlivý odhad. Teď si ale jdu dát panáka. Nikdy dřív jsem na něj neměl takovou chuť.

Na zdraví a na zdravý rozum!

Extraligová rodina

Našeho hrdinu zastihujeme ve chvíli, kdy si jednoho květnového dne roku 1974 jako každý jiný den hraje se svými kamarády v jedné z chomutovských mateřských školek. Netuší, že večer sehrají chomutovští hokejisté v nedalekém Litvínově na dlouhou dobu poslední prvoligový zápas.

Počátkem osmdesátých let, kdy má náš hrdina za sebou několik let povinné školní docházky, hlasuje ve škole v přírodě pro možnost, aby jeho třída navštívila zápas první národní hokejové ligy Šumavan Vimperk – VTŽ Chomutov. Zápas tehdy hostující tým prohrává 3:5, přesto se stává jeho velkým fanouškem.

Rodiče našeho hrdiny neměli vztah ke sportu, a tak do nevlídných útrob starého chomutovského zimáku chodí sám. S nosem přilepeným na otřískané plexisklo sní o tom, že Chomutov postoupí do nejvyšší soutěže. Místo toho se však za pár let stává přesný opak. Valcíři sestupují o další ligu níže.

Dnes je náš hrdina starší o více než 38 let od chvíle, kdy se v jeho městě hrála naposledy nejvyšší hokejová soutěž. Čekání skončilo. Za několik málo hodin se posadí do hlediště nového chomutovského stadionu a bude sledovat, jak se Pirátům povede extraligová premiéra.

Výsledek zápasu ale není rozhodující. Pro našeho hrdinu je nejdůležitější, že na hokej už nebude chodit sám. Když jako dítě nemohl na stadion chodit se svými rodiči, bude tam teď chodit jako rodič se svými dětmi.

Čekání na gól

Milý Ježíšku,

mám moc rád fotbal, ty to dobře víš (tímto ti děkuju za slávistickou mičudu, cos mi přinesl minulé Vánoce). Omlouvám se, že letos píšu tak brzo, ale myslím, že je nejvyšší čas. Pro českou fotbalovou reprezentaci.

Byl jsem v létě s taťkou v Polsku na Mistrovství Evropy a moc se mi líbilo, jak naši dali Řecku dva góly hned na začátku zápasu. Doma jsem se pak o pár dní později znovu radoval, když jsme porazili Polsko 1:0.

To jsem ale ještě nevěděl, že je to gól na dlouhou dobu poslední. Proti mužstvu, jak v něm hraje Ronaldo, jsme gól nedali, stejně tak jsem neměl důvod k radosti v zápasech s Ukrajinou nebo minulou sobotu v zápase s Dánskem.

Těšil jsem se proto na přátelák s Finskem, na který jsme do Teplic jeli s kamarády z fotbalu. Hodní pánové na svazu totiž rozhodli, že my malí fotbalisté tam máme vstup zdarma. Sedělo nás v jednom sektoru hodně moc malých kluků a všichni jsme fandili.

Křičeli jsme Kdo neskáče není Čech, My chceme gól nebo Češi do toho. Ale fotbalisti na hřišti nás asi neslyšeli, protože vůbec neběhali. Ve druhém poločase to bylo lepší (přidali jsme ještě pokřik Vyrovnat), ale ze všeho nejvíc jsem si chtěl zakřičet Góóól!

Ale znovu jsem se nedočkal. Tak jsem tě chtěl Ježíšku poprosit, jestli bys mohl letos přinést jeden dárek dříve než na Vánoce. Prosím, daruj naši fotbalové reprezentaci střelce. Ani to nemusí být Slávista. Potřebujem prostě někoho, kdo dá konečně gól.

Děkuju, Tvůj Adámek

P.S. O ten titul pro Slávii si napíšu příští rok, dvě těžko splnitelná přání by byla asi moc.

Laco běžel Prahou, díl II.

Blonďato-růžový vodič se žlutými balónky

Můj cíl. Ten čas, samozřejmě.

A je odstartováno! Alespoň to tedy říká Tomáš Hanák, kterého slyšíš z velké dálky. Ty však stále ještě stojíš na svém místě. Ve žlutém koridoru, kam se postavil každý, kdo se cítí dokončit desetikilometrový závod v čase okolo šedesáti minut. Většina závodníků si věří víc než ty, protože za tebou se řadí už jen lidé s berlemi a vozíčkáři.

Minutu poté, co Carl Lewis a Bára Špotáková odstartovali závod, se dav kolem tebe konečně pohne. Když procházíš startem, stopky ze závodu odkrojí již pátou minutu. Alespoň už víš, že příští rok se musíš postavit do koridoru k lepším běžcům. Nepotkáš tam sice tolik krásných mladých děvčat, se kterými stíháš při běhu konverzovat, ale o to více tam bude skutečných běžců.

Pár set metrů za startem se konečně pomalu rozbíháš. Přesto nemáš čas vnímat krásy Prahy. Tvůj pohled míří dolů. Hlavně nikomu nešlápnout na paty. Kličkuješ totiž mezi sunoucími se účastníky závodu, abys měl šanci udržet si tempo opravňující tě k naději, že výsledný čas bude začínat nulou. K předbíhacím manévrům zhusta využíváš tramvajové ostrůvky.

Místy bylo velmi těžké někoho předběhnout

Občerstvovací stanice na Václaváku. Žízeň nemáš. Deset kilometrů se dá přeci uběhnout bez kapky vody. Navíc půlhodiny před závodem začalo pršet, vody tedy padá z nebe dost. Jen tak pro novou zkušenost si ale přesto kelímek s vodou necháš podat. Nepolevuješ v tempu, a tak více než naliješ do sebe vyliješ na sebe.

Od ulice Na Příkopě, přes Celetnou až po Staromák lemují bariéry davy diváků. Zvláště cizinci mohutně povzbuzují, chtějí si s tebou plácnout a tvojí fotkou se bude doma chlubit spousta Japonců. Máš na levé paži svůj iPhone se zapnutou aplikací Runtastic, ale sluchátka sis kvůli vnímání atmosféry běhu v metropoli brát nechtěl. O svém tempu máš tak bohužel jen mlhavou představu.

Běžecká náplava (7.4 km)

Kolem sedmého kilometru na Vltavské náplavce si proto říkáš, že je nejvyšší čas přidat. Jenže vzápětí přichází první a poslední krize. Cesta po mokrých kočičích hlavách v dlouhém táhlém kopci ubírá dost sil. Na osmém kilometru ale začínáš konečně zrychlovat a poslední stovky metrů zbývající do cíle už doslova proletíš. Dobře víš, že svůj cíl splníš.

Závod dokončuje 6 573 klasifikovaných běžců, ty dobíháš jako 3 748. v čase 0:56:17.3. Cestou si předběhl stovky závodníků, při startu jich totiž před tebou bylo tak pět tisícovek (kdyby se tedy běželo ještě pár hodin, možná ses popral o bednu). Přesto v cíli přílišnou euforii necítíš. Na to byl závod moc krátký.

Tak snad to bude na jaře lepší. V cíli Pražského půlmaratonu.

České nebe

Napsat, že jsem dnes večer nebyl běhat, protože jsem šel na představení Divadla Járy Cimrmana, by sice mohlo být vtipné v kontextu mnohými z vás netrpělivě očekávaného druhého dílu seriálu Laco mezi běžci, ale s ohledem na nadčasovost tohoto geniálního blogu tak neučiním.

Láska k českému jazyku. Vlídná hravost. Hledání nečekaných souvislostí. Inteligentní humor. Smysl pro nadsázku a sebeironii. To není popis toho, co na těchto stránkách čtenáři hledají a nezřídka nacházejí, ale přesná charakteristika tvorby pánů Svěráka a Smoljaka.

České nebe není jejich nejlepší hrou, ale důstojným zakončením jedné divadelní epochy, kdy se autoři a diváci dokázali vzájemně inspirovat, tolerovat, naslouchat si a nikoliv si jen užívat a konzumovat. Tečku za celým příběhem pro mě dnes večer obstarali pánové Svěrák, Čepelka, Weigel, Penc, Rumlena, Reidinger a Kašpar.

První hra Divadla Járy Cimrmana je o narození, poslední hra symbolicky pojednává o umírání. V úvodním semináří hry Akt autoři seznamují diváky s osobou Járy Cimrmana, v závěru semináře hry České nebe se pak loučí následujícím textem:

Jak se na morální aspekt literární mystifikace díváme my cimrmanologové? My dobré úmysly falzifikátorů do jisté míry chápeme. A dovedeme dokonce i pochopit, že je taková práce těšila. Ale vymýšlet si události, které se nikdy nestaly, a postavy, které nikdy nežily, a po léta mystifikovat celý národ, to se nám opravdu, ale opravdu příčí.

Může být lepší důkaz geniality?