Napsat, že jsem dnes večer nebyl běhat, protože jsem šel na představení Divadla Járy Cimrmana, by sice mohlo být vtipné v kontextu mnohými z vás netrpělivě očekávaného druhého dílu seriálu Laco mezi běžci, ale s ohledem na nadčasovost tohoto geniálního blogu tak neučiním.

Láska k českému jazyku. Vlídná hravost. Hledání nečekaných souvislostí. Inteligentní humor. Smysl pro nadsázku a sebeironii. To není popis toho, co na těchto stránkách čtenáři hledají a nezřídka nacházejí, ale přesná charakteristika tvorby pánů Svěráka a Smoljaka.

České nebe není jejich nejlepší hrou, ale důstojným zakončením jedné divadelní epochy, kdy se autoři a diváci dokázali vzájemně inspirovat, tolerovat, naslouchat si a nikoliv si jen užívat a konzumovat. Tečku za celým příběhem pro mě dnes večer obstarali pánové Svěrák, Čepelka, Weigel, Penc, Rumlena, Reidinger a Kašpar.

První hra Divadla Járy Cimrmana je o narození, poslední hra symbolicky pojednává o umírání. V úvodním semináří hry Akt autoři seznamují diváky s osobou Járy Cimrmana, v závěru semináře hry České nebe se pak loučí následujícím textem:

Jak se na morální aspekt literární mystifikace díváme my cimrmanologové? My dobré úmysly falzifikátorů do jisté míry chápeme. A dovedeme dokonce i pochopit, že je taková práce těšila. Ale vymýšlet si události, které se nikdy nestaly, a postavy, které nikdy nežily, a po léta mystifikovat celý národ, to se nám opravdu, ale opravdu příčí.

Může být lepší důkaz geniality?