Našeho hrdinu zastihujeme ve chvíli, kdy si jednoho květnového dne roku 1974 jako každý jiný den hraje se svými kamarády v jedné z chomutovských mateřských školek. Netuší, že večer sehrají chomutovští hokejisté v nedalekém Litvínově na dlouhou dobu poslední prvoligový zápas.

Počátkem osmdesátých let, kdy má náš hrdina za sebou několik let povinné školní docházky, hlasuje ve škole v přírodě pro možnost, aby jeho třída navštívila zápas první národní hokejové ligy Šumavan Vimperk – VTŽ Chomutov. Zápas tehdy hostující tým prohrává 3:5, přesto se stává jeho velkým fanouškem.

Rodiče našeho hrdiny neměli vztah ke sportu, a tak do nevlídných útrob starého chomutovského zimáku chodí sám. S nosem přilepeným na otřískané plexisklo sní o tom, že Chomutov postoupí do nejvyšší soutěže. Místo toho se však za pár let stává přesný opak. Valcíři sestupují o další ligu níže.

Dnes je náš hrdina starší o více než 38 let od chvíle, kdy se v jeho městě hrála naposledy nejvyšší hokejová soutěž. Čekání skončilo. Za několik málo hodin se posadí do hlediště nového chomutovského stadionu a bude sledovat, jak se Pirátům povede extraligová premiéra.

Výsledek zápasu ale není rozhodující. Pro našeho hrdinu je nejdůležitější, že na hokej už nebude chodit sám. Když jako dítě nemohl na stadion chodit se svými rodiči, bude tam teď chodit jako rodič se svými dětmi.