Piráti na jaře vybojovali postup do extraligy. Úžasná finálová série 1. ligy s Ústím. Nádherné zápasy v baráži o extraligu s Mladou Boleslaví. Semknutost fandů. Zhasnutá aréna, do tmy září tisíce displejů mobilních telefonů a tribunami zní popěvek Hoši, my vám věříme.

Očekávání prvních extraligových zápasů. Piráti poráží loňského finalistu Pardubice na jeho ledě. Doma nasází Spartě sedm gólů. Vzápětí vyhrávají v Liberci. Z vrchních pater tabulky je hezký výhled. Ale to je jen začátek, kdy zápasy vyhrává nováčkovské nadšení. Jak u hráčů, tak u fanoušků.

Tento pátek se liga dostane přesně do poloviny základní části. Piráti už měsíc nevyhráli. V posledních sedmi zápasech vstřelili pouhých sedm gólů. Při posledním domácím zápase se Slávií fandům došla trpělivost a přestali fandit. Byl to smutný pohled na uražený, ukřivděný a trucující kotel.

Nedá se napsat, že se fanoušci chovali jako malé děti. Tím bych urážel svého osmiletého syna, se kterým chodím na každý zápas. Adámek totiž fandí neustále. Povzbuzuje svůj tým bez ohledu na výsledek a předváděnou hru. Z proher je smutný, ale příště bude znovu fandit ze všech sil.

Byl bych rád, kdyby páteční derby s Litvínovem začalo zhasnutou arénou a do tmy zářícími tisíci displeji mobilních telefonů matně osvětlujícími odhodlané tváře chomutovských fandů připravených znovu začít věřit svému týmu, který potřebuje cítit podporu svých fanoušků.

Až začneme s Adámkem zpívat Hoši, my vám věříme, budeme se tím s důvěrou obracet nejen na hráče Pirátů, ale i na jejich fanoušky.

Víš, kámo, měl jsem takový období. Druhá půlka osmdesátých let. Jezdil jsme fandit na Chezu. Vlakem kolem hnědouhelného dolu V. I. Lenina, pak tramvají kolem Staliňáku. Jo, inspirativní prostředí, inspirativní doba. Občas jsem si před zápasem koupil v sámošce placku rumu a dvě housky. Na víc jsem neměl. Pak jsem v kotli řval, že rozhodčí je píča. Jak píšu, na víc jsem neměl.

Je to pryč. Čtvrtstoletí uteklo jako voda a na hokej už nejezdím vlakem, ale autem. Společnost mi nedělají spolužáci ze střední, ale moje děti. Jdu jim příkladem. Když jsem na prvním extraligovém zápase Pirátů Chomutov přivítal na začátku zápasu soupeře potleskem, otočil se na mě pán ze spodní řady s informací, že sedím špatně. Měl mě za fanouška soupeře. Vysvětlil jsem mu, že učím děti mít úctu k soupeři.

Hele, brácho, i dnes máme ještě v Chomutově pár takových, co si před zápasem koupí placku rumu a dvě housky. Na víc nemají. Minulou neděli při zápase s libereckými Bílými tygry pak pokřikovali na hráče černé pleti něco o opicích. Jak píšu, na víc nemají. Vedení klubu se k incidentu postavilo razantně. Podalo trestní oznámení a dnes na svém webu zveřejnilo jména pěti osob, kterým kvůli rasistickým urážkám zakázalo vstup na stadion.

Palec nahoru. Ten hráč přeci nemůže za barvu své pleti. S tím nic nenadělá. Je prostě velký rozdíl mezi ním a tím rozhodčím tenkrát v Litvínově, který s trochou snahy nemusel pískat jako píča.