Hoši, my vám věříme!

Piráti na jaře vybojovali postup do extraligy. Úžasná finálová série 1. ligy s Ústím. Nádherné zápasy v baráži o extraligu s Mladou Boleslaví. Semknutost fandů. Zhasnutá aréna, do tmy září tisíce displejů mobilních telefonů a tribunami zní popěvek Hoši, my vám věříme.

Očekávání prvních extraligových zápasů. Piráti poráží loňského finalistu Pardubice na jeho ledě. Doma nasází Spartě sedm gólů. Vzápětí vyhrávají v Liberci. Z vrchních pater tabulky je hezký výhled. Ale to je jen začátek, kdy zápasy vyhrává nováčkovské nadšení. Jak u hráčů, tak u fanoušků.

Tento pátek se liga dostane přesně do poloviny základní části. Piráti už měsíc nevyhráli. V posledních sedmi zápasech vstřelili pouhých sedm gólů. Při posledním domácím zápase se Slávií fandům došla trpělivost a přestali fandit. Byl to smutný pohled na uražený, ukřivděný a trucující kotel.

Nedá se napsat, že se fanoušci chovali jako malé děti. Tím bych urážel svého osmiletého syna, se kterým chodím na každý zápas. Adámek totiž fandí neustále. Povzbuzuje svůj tým bez ohledu na výsledek a předváděnou hru. Z proher je smutný, ale příště bude znovu fandit ze všech sil.

Byl bych rád, kdyby páteční derby s Litvínovem začalo zhasnutou arénou a do tmy zářícími tisíci displeji mobilních telefonů matně osvětlujícími odhodlané tváře chomutovských fandů připravených znovu začít věřit svému týmu, který potřebuje cítit podporu svých fanoušků.

Až začneme s Adámkem zpívat Hoši, my vám věříme, budeme se tím s důvěrou obracet nejen na hráče Pirátů, ale i na jejich fanoušky.

Krizová domácnost

Matýsek má teploty. Několik návštěv dětského lékaře nestačilo. Když se v pátek v jedenáct hodin večer probudí s horečkou 39 stupňů, jede s ním Markéta na pohotovost. Za hodinu ti volá, že si ho tam chtějí nechat a ať ho přijedeš pohlídat, aby si mohla odjet domů sbalit věci.

Rychlá výměna stráží. Matýsek pláče, chce maminku. Teplota se blíží čtyřicítce. Sestra vydává příkaz na zábal. Matýsek volá maminku ještě intenzivněji. Začneš mu vyprávět pohádku se slibem, že až pohádka skončí, maminka přijde. Po půlhodině pohádka konečně může skončit. Jsou dvě v noci a odjíždíš domů.

Domácnost osiřela. Je bez její vládkyně. Do této doby si považoval koš na prádlo za jeden z největších vynálezů v historii lidstva. Vždycky tě fascinovalo, jak do koše hodíš špinavé prádlo a ono se za pár dní objeví vyprané a složené zpět ve skříni. Najednou zjišťuješ skutečnou pravdu a přestáváš věřit v sílu technického pokroku.

Naštěstí ne natolik, abys v iPadu neotevřel program Evernote a nesvolal děti na válečnou poradu. Založíte si soubor Krizová domácnost, do kterého si postupně zapisujete časový harmonogram úkolů, které vás čekají. Vyprat, uvařit, uklidit, připravit se do školy, udělat svačiny. Správně nastavit systém a mít přesný krizový plán je základ.

Děti jsou naštěstí zvyklé pomáhat, takže Klárka umí zacházet s pračkou, sušičkou a žehličkou, Adámek zase ví, kam z myčky uklidit nádobí. Na tobě je, abys uvařil. Ale to je s iPadem na kuchyňské lince hračka.

Zjištění, že koš na prádlo je mnohem hloupější než topinkovač, ti však otevřelo oči. Už víš o něco lépe, jak funguje domácnost. Technika je důležitá, dokáže věci usnadnit. Správně nastavit systém a mít přesný krizový plán je základ.

Ale ze všeho nejdůležitější je mít kolem sebe správný tým.

Soundgarden: King Animal

Víš, kámo, dobrý muziky stále vychází dost. Párkrát do týdne ke mně večer přichází sličná Diana Krall, aby mi zazpívala ze svýho novýho alba Glad Rag Doll do jazzovýho hávu oděný sto let starý skladby. Další ženou, kterou si k sobě po večerech zvu a jejímž pracovním nástrojem je její… hlas, je Radůza. Prostřednictvím její nový desky Ocelový město si s ní užiju i pár divočejších chvilek, ale dokonalá bude Radůza teprve ve chvíli, kdy léty dozraje do úrovně Hany Hegerové.

Hele, brácho, výše zmíněné dámy jsou fajn a je mi s nimi moc příjemně, i když to nejsou na poslech žádný lehký holky. Jenže pak kurva přijdou Soundgarden, kteří po dlouhých šestnácti letech vydají novou desku a já rázem pochopím, kde je moje místo. Byly to totiž ranný devadesátky, který formovaly můj hudební vkus. Čím byly pro naše fotry Led Zeppelin, Deep Purple a Rolling Stones, tím jsou pro mě Pearl Jam, Alice In Chains a Soundgarden.

A zatímco Diana Krall nebo Radůza mě večer dokáží spolehlivě uspat, ostří hoši ze Soundgarden mě umí dokonale rozpálit.

Celou desku King Animal si můžeš poslechnout na této stránce.

Konkurs na diskutéry

Víš, kámo, dříve jsem si přál umět číst lidem myšlenky. Od té doby, co mám Facebook, si to už nepřeji. Nevypadá to s námi dobře. Uzavíráme se do skupinek. I skrze barevné monitory vidíme svět černobíle. Tolik lidí chce od života tak málo. Vytrácí se ochota hledat argumenty v debatě s člověkem rozdílného názoru.

Nekonfliktnost. Souhlasné pokyvování hlavou. Vzájemné plácání se po ramenou. Tohle jsou věci, které nás mají posunout dále? Jít prezentovat odlišný názor klubku důchodců na komunistickém mítinku, nebo tvrdému jádru sparťanských fandů je hazardováním se životem, ale právě internet je přeci ideálním místem, kde si lidé mohou pěstovat kritické myšlení.

Hele, brácho, místo toho drtivá většina lidí na sociálních sítích rezignuje a rochní si ve svém názorovém pelíšku. Pokud jim v tomto prostoru nabídneš jiný pohled na svět, velmi rychle tě odstraní. Jedno kliknutí a z jejich pohledu ošklivá nepěkná věc je pryč. Zůstávají tak sami obklopeni davem názorové izolovanosti.

Nikdy jsem nikomu nezakázal přidat pod mé texty komentář, přesto se můj blog bohužel nachází v podobné názorové izolaci. A to tu před lety bývalo hodně veselo.

Turnaje v umění si hrát

Fotbalové turnaje přípravek mají stále stejný průběh. Dorazit na místo, odehrát pár zápasů, vyhrát pohár a odjet domů. Točit a stříhat videa z těchto akcí není snadné. Výsledný film obyčejně nudí hned napoprvé.

Ovšem jiná situace nastane v případě, pokud se tohoto přetěžkého úkolu ujme někdo, kdo rozumí fotbalu, dobře zná svět dětí, umí točit, poradí si se střihem, má nápady a dokáže náladu z turnaje přetavit do filmu.

Kluci ta videa jednou ocení. Budou vědět, kdy vznikala parta. Budou vědět, kdy se rodilo umění podporovat jeden druhého. Budou vědět, že radost nepramení z vítězství, ale ze schopnosti umět si hrát.

A jedno zda s míčem nebo s kamerou.

Jsi než to, co tvoje auto

Jsou to přesně tři roky, co jsem si objednal auto, které jsem poprvé naživo viděl až ve chvíli, kdy mi ho přivezli. Jen pár týdnů poté jsem popsal své první zkušenosti v článku, který právě vychází v reedici.

Z deníku spokojeného a vyrovnaného řidiče

Nezávodím, vítězím. Předjede mě kovboj ve vytuněném kadetu. Očividně si chce něco dokázat. A povede se mu to. Koncová světla jsou tím posledním, co z jeho auta vidím. Je určitě spokojen. Stejně jako já. Nechtěl jsem totiž z jeho auta vidět víc. To ale neznamená, že si jindy nezkusím, jestli mají v automobilce dobře nacejchované stopky, kterými měří zrychlení z nuly na sto. Neřeším, že mi na světlech při rozjezdu nepískají gumy. Vím, že první v křižovatce mohu být i bez gumového podpisu na asfaltu. Nezávodím, vítězím.

Haldexová neokázalost. V závěji je zaparkováno několik aut. Všichni odjíždíme. Nespěchám. Postupně pomáhám vytlačit na silnici všechna auta. Poslední řidič zůstává a nabízí pomoc na oplátku zase mně. Vím své, ale neposílám ho pryč. Bez zaváhání a jediného proklouznutí vyjíždím z hlubokého sněhu a míjím jeho zdvižený palec. Nechtěl jsem mít na zádi auta nápis 4×4. Připravil bych se o tyhle zdvižené palce. Už by nepatřily mně. Haldexová neokázalost.

Komfort jako krédo. Rád řadím. Miluji ten pocit, když řadící páka s milimetrovou přesností zapadne kam má. Miluji ten pocit, když se tak stane v tu pravou chvíli. Pomůže pohled na otáčkoměr. Pomůže zvuk motoru. Pomůže pohled na počítačem doporučované zařazení rychlostního stupně. Rád řadím. Přesto bych ve svém příštím autě chtěl mít automatickou převodovku. Komfort jako krédo.

Slepice nebo vejce? Přemýšlím, co bylo dřív. Koupil jsem si auto dle svého naturelu nebo jsem své chování přizpůsobil autu, které jsem si koupil?

Michal Bílek for prezident

Všichni tady víme, že na Facebooku jsou jelita a na Twitteru je elita. Důkazem budiž mé tweety, které jsou k dispozici v pravém sloupci na hlavní straně tohoto blogu. Tuto možnost jsem zde zprovoznil pro ojedinělé případy z řad mého ctěného čtenářstva, které z nějakého mně nepochopitelného důvodu účtem v elitní společnosti Twitteru nedisponují.

Nově se k nám na Twitter připojil trenér fotbalové reprezentace České republiky pan Michal Bílek. Je to skutečný kouč a motivátor, stratég a inovátor, a proto je mojí povinností jeho skvělé myšlenky a postřehy šířit dál. Mému blogu se dostalo od reprezentačního manažera (a mého kamaráda) Vládi Šmicra svolení některé trenérovy zásadní tweety publikovat.

V čem spočívá tragédie současného fotbalu? Všichni chtějí góly, ale krásně zformovanou obrannou linii neocení nikdo. Je mi z toho smutno…

Pokud bych měl volit mezi Pekhartem a Lafatou, vyberu si Sivoka.

Messi? Ano, určitou kvalitu má, to připouštím. Na můj vkus ovšem střílí až moc gólů a naopak se málo zapojuje do obranné fáze. Zlatej Réza.

Zjišťoval jsem si na Pravidlové komisi FAČR, zdali je možné postavit dva brankáře, protože opatrnosti není nikdy dost. Bohužel to nejde.

Škoda, že český fotbal také nemá nějakého svého Jágra. Hnedka bych ho šoupnul na beka.

Vsadím se, že jste včera sledovali Ligu mistrů, že? A vidíte – já celý večer strávil u videa a magnetické tabule, hlavu plnou nápadů.

Zranění Jiráčka? To není dobrá zpráva. Ale na druhou stranu – na jeho postu jsem si vždy dovedl představit defenzivní štít. Vyzkoušíme!

V nominaci na Zlatý míč 2012 není ani Jarda Plašil, ani Réza. To mi připadá naprosto skandální.

Večer jsem studoval pravidla fotbalu. Pozoruhodná publikace. S překvapením jsem zjistil, že pravidla umožňují kromě bránění i útočit.

Primáti Chomutov

Víš, kámo, měl jsem takový období. Druhá půlka osmdesátých let. Jezdil jsme fandit na Chezu. Vlakem kolem hnědouhelného dolu V. I. Lenina, pak tramvají kolem Staliňáku. Jo, inspirativní prostředí, inspirativní doba. Občas jsem si před zápasem koupil v sámošce placku rumu a dvě housky. Na víc jsem neměl. Pak jsem v kotli řval, že rozhodčí je píča. Jak píšu, na víc jsem neměl.

Je to pryč. Čtvrtstoletí uteklo jako voda a na hokej už nejezdím vlakem, ale autem. Společnost mi nedělají spolužáci ze střední, ale moje děti. Jdu jim příkladem. Když jsem na prvním extraligovém zápase Pirátů Chomutov přivítal na začátku zápasu soupeře potleskem, otočil se na mě pán ze spodní řady s informací, že sedím špatně. Měl mě za fanouška soupeře. Vysvětlil jsem mu, že učím děti mít úctu k soupeři.

Hele, brácho, i dnes máme ještě v Chomutově pár takových, co si před zápasem koupí placku rumu a dvě housky. Na víc nemají. Minulou neděli při zápase s libereckými Bílými tygry pak pokřikovali na hráče černé pleti něco o opicích. Jak píšu, na víc nemají. Vedení klubu se k incidentu postavilo razantně. Podalo trestní oznámení a dnes na svém webu zveřejnilo jména pěti osob, kterým kvůli rasistickým urážkám zakázalo vstup na stadion.

Palec nahoru. Ten hráč přeci nemůže za barvu své pleti. S tím nic nenadělá. Je prostě velký rozdíl mezi ním a tím rozhodčím tenkrát v Litvínově, který s trochou snahy nemusel pískat jako píča.