Víš, kámo, měl jsem takový období. Druhá půlka osmdesátých let. Jezdil jsme fandit na Chezu. Vlakem kolem hnědouhelného dolu V. I. Lenina, pak tramvají kolem Staliňáku. Jo, inspirativní prostředí, inspirativní doba. Občas jsem si před zápasem koupil v sámošce placku rumu a dvě housky. Na víc jsem neměl. Pak jsem v kotli řval, že rozhodčí je píča. Jak píšu, na víc jsem neměl.

Je to pryč. Čtvrtstoletí uteklo jako voda a na hokej už nejezdím vlakem, ale autem. Společnost mi nedělají spolužáci ze střední, ale moje děti. Jdu jim příkladem. Když jsem na prvním extraligovém zápase Pirátů Chomutov přivítal na začátku zápasu soupeře potleskem, otočil se na mě pán ze spodní řady s informací, že sedím špatně. Měl mě za fanouška soupeře. Vysvětlil jsem mu, že učím děti mít úctu k soupeři.

Hele, brácho, i dnes máme ještě v Chomutově pár takových, co si před zápasem koupí placku rumu a dvě housky. Na víc nemají. Minulou neděli při zápase s libereckými Bílými tygry pak pokřikovali na hráče černé pleti něco o opicích. Jak píšu, na víc nemají. Vedení klubu se k incidentu postavilo razantně. Podalo trestní oznámení a dnes na svém webu zveřejnilo jména pěti osob, kterým kvůli rasistickým urážkám zakázalo vstup na stadion.

Palec nahoru. Ten hráč přeci nemůže za barvu své pleti. S tím nic nenadělá. Je prostě velký rozdíl mezi ním a tím rozhodčím tenkrát v Litvínově, který s trochou snahy nemusel pískat jako píča.