Víš, kámo, dříve jsem si přál umět číst lidem myšlenky. Od té doby, co mám Facebook, si to už nepřeji. Nevypadá to s námi dobře. Uzavíráme se do skupinek. I skrze barevné monitory vidíme svět černobíle. Tolik lidí chce od života tak málo. Vytrácí se ochota hledat argumenty v debatě s člověkem rozdílného názoru.

Nekonfliktnost. Souhlasné pokyvování hlavou. Vzájemné plácání se po ramenou. Tohle jsou věci, které nás mají posunout dále? Jít prezentovat odlišný názor klubku důchodců na komunistickém mítinku, nebo tvrdému jádru sparťanských fandů je hazardováním se životem, ale právě internet je přeci ideálním místem, kde si lidé mohou pěstovat kritické myšlení.

Hele, brácho, místo toho drtivá většina lidí na sociálních sítích rezignuje a rochní si ve svém názorovém pelíšku. Pokud jim v tomto prostoru nabídneš jiný pohled na svět, velmi rychle tě odstraní. Jedno kliknutí a z jejich pohledu ošklivá nepěkná věc je pryč. Zůstávají tak sami obklopeni davem názorové izolovanosti.

Nikdy jsem nikomu nezakázal přidat pod mé texty komentář, přesto se můj blog bohužel nachází v podobné názorové izolaci. A to tu před lety bývalo hodně veselo.