Víš, kámo, dobrý muziky stále vychází dost. Párkrát do týdne ke mně večer přichází sličná Diana Krall, aby mi zazpívala ze svýho novýho alba Glad Rag Doll do jazzovýho hávu oděný sto let starý skladby. Další ženou, kterou si k sobě po večerech zvu a jejímž pracovním nástrojem je její… hlas, je Radůza. Prostřednictvím její nový desky Ocelový město si s ní užiju i pár divočejších chvilek, ale dokonalá bude Radůza teprve ve chvíli, kdy léty dozraje do úrovně Hany Hegerové.

Hele, brácho, výše zmíněné dámy jsou fajn a je mi s nimi moc příjemně, i když to nejsou na poslech žádný lehký holky. Jenže pak kurva přijdou Soundgarden, kteří po dlouhých šestnácti letech vydají novou desku a já rázem pochopím, kde je moje místo. Byly to totiž ranný devadesátky, který formovaly můj hudební vkus. Čím byly pro naše fotry Led Zeppelin, Deep Purple a Rolling Stones, tím jsou pro mě Pearl Jam, Alice In Chains a Soundgarden.

A zatímco Diana Krall nebo Radůza mě večer dokáží spolehlivě uspat, ostří hoši ze Soundgarden mě umí dokonale rozpálit.

Celou desku King Animal si můžeš poslechnout na této stránce.