Jedna z mých nejoblíbenějších komentátorek se před pár dny pochlubila novým přírůstkem do rodiny (ano, bylo jich víc, živé i plechové, gratulace všem a ke všem). Především pro Zwettlerku (dříve nejen zde známou jako Jiroušku) tak v reedici připomínám jeden ze svých více než tři roky starých textů.

Nejlépe chutná na sněhu

Šedivé ráno. V šedivém městě plném šedivých lidí. A šedivých aut. Kromě jednoho. Sněhobílý Yeti, Tvá naděje na lepší příští. Sedáš si dovnitř a do přehrávače zasouváš nové CD mladého písničkáře, o kterém se brzy bude mluvit jako o následníkovi Kryla nebo Nohavici. Městem proletíš ještě během první písničky.

V dlouhým táhlým směrem na Šebík předjedeš kolonu igelitových tašek z Globusu s německými registračními značkami. V tomhle kopci nikdy neměří, takže Sasové mají dnes večer o čem vyprávět sousedům. Ve stoosmdesáti se odbočka na Vejprty objeví záhy.

V Myší díře to riskneš. Vracečka o stoosumdesát pod plynem. Klika, že Yeti nemá kontrolky problikávající při aktivaci bezpečnostních systémů. Disco světla by se k folkové hudbě linoucí se z dvanácti reproduktorů nehodila. Za Výsluním, v prudkém kopci, se potkáš s pluhem.

Je řádně rozjetý, široká radlice zabírá téměř celou silnici. Raději zastavíš při kraji. Můžeš si to dovolit, nemusíš se totiž bát, že se už nerozjedeš. Rychlá jedna, dva, tři. Brzy se v tabulkách začne objevovat nový parametr. Zrychlení auta z nuly na sto. Na sněhu a v kopci.

V Kovářské si všimneš obdivných pohledů domorodců. Bohužel ale sedí ve svých autech s letními pneumatikami. Mají tak jiné starosti než ty. Blížíš se k cíli. Loučná pod Klínovcem. Lanovka na Dámské ještě něpremává, velké parkoviště pod Nástupem je tedy zatím prázdné.

Jen kubíky čerstvého sněhu a pak ty a Yeti. Dovádíte spolu jako malí kluci. Deska dohrála, v kabině je ticho, motor slyšíš až od čtyř tisíc. Venku padá sníh a ty si přeješ, aby to trvalo navěky. Blíží se ale poledne, čas na zpáteční cestu.

Vůbec nevadí, že sis dnes na lahodném dezertu pochutnal ještě před obědem.

Nedávno se mě v diskusi jeden z mých nových čtenářů zeptal, proč si vlastně píšu blog. Vzpomněl jsem si na článek, který teď vydávám v reedici. Text starý bezmála pět let je z doby, kdy Facebook a Twitter byly ještě v plenkách a každý, kdo v té době uměl abecedu, se toužil stát blogerem. Nejlépe elitním.

Další názor z klubu nadutých elitních blogerů

Petr Stohwaser z Hradce Králové si píše blog. A moc ho mrzí, že má málo čtenářů. Ale naštěstí si to hned sám zdůvodnil. Je totiž mladý, loni v září oslavil teprve pětadvacátiny.

Petr napsal: Česká blogerská scéna je rozdělena na dva tábory; a to podle věku. Pokud tedy počítám ty známější pisálky. První skupinou jsou starší blogeři s věkem většinou převyšujícím 30 jar. Utvořili si mezi sebou jakousi uzavřenou společnost, do které jen tak nikoho nepustí. Většinou toho dost ovládají, jsou si toho vědomi a jsou na sebe pyšní. Svoje výsostné postavení podporují vzájemným poplácáváním.

Občas se mezi sebou pohádají. Takovýto souboj titánů je totiž mimořádně atraktivní a oni tak získávají na popularitě. Všichni ostatní blogeři chtějí být jako oni, proto jim pochlebují hlavně v komentářích a v noci sní o tom, jaké by to bylo jimi být. Přestože tito lidé často mažou komentáře, o to více se jim komentující snaží zavděčit a dokázat, že právě oni mají na to, aby mohli komentovat jejich úžasné články.

Byl jsem Petrem v jeho článku zahrnut do úzké skupinky elitních blogerů, a proto mu v rámci vzájemného poplácávání zvýším výše uvedeným odkazem návštěvnost, ale především mu prozradím jednu zásadní informaci: Pochybuji, že by si DGX, Pixy, Arthur Dent, Plaváček nebo Yuhů začali psát blog proto, aby se stali členy jakési uzavřené společnosti, do které jen tak nikoho nepustí.

Za sebe mohu napsat, že dva základní pilíře existence blogu jsou tyto:

1. pobavit sebe
2. pobavit čtenáře

Dále mi blog pomáhá tříbit myšlenky, jeho prostřednictvím mohu veřejně prezentovat své názory, diskuse pak slouží jako cvičení v argumentaci. Stále silněji blog také vnímám jako místo, kde mohu komunikovat s lidmi, které mám rád a se kterými se vídám málo nebo dokonce vůbec. Ale psát proto, abych byl součástí nějaké komunity blogerů?

A ještě jedna věc: Pravidelní návštěvníci blogu jsou odrazem osobnosti autora, a protože v mém případě jde také o masturbaci ega, mohu s uspokojením prohlásit, že mám inteligentní, vnímavé a vtipné čtenáře. Navíc doufám, že jim nechybí ani smysl pro nadsázku.

Pochlebující komentáře poplácávající autora blogu po ramenou budou mazány!