Proč byly za komunistů ženy hezčí

Mám kamaráda, který již téměř patnáct let žije v Americe. Po letech přijel na Vánoce do Čech, a tak jsme šli na pivo. Mimo jiné přišla řeč na americká děvčata. Kamarád se v této souvislosti zmínil o své teorii, proč ubývá hezkých lidí. Demonstroval to na příkladu českých žen.

Dříve prý bývala v zahraničí úspěšných řada tuzemských modelek. Bylo to tím, že za komunistů se měli všichni Češi víceméně stejně a hezké holky si vybíraly k plození dětí hezké protějšky. Krásné děti tak přibývaly geometrickou řadou. S příchodem svobodné společnosti ale nastala změna.

Rostly třídní rozdíly a spousta nehezkých mužů hezky zbohatla. Tito muži, kterým by dříve musel ženu přidělit národní výbor, pak pro své zdroje začali být přitažliví pro krásné holky, které tak už ale nerodily tolik krásných dětí jako jejich předchůdkyně. Tento problém se ale naštěstí netýká krásných mužů.

My totiž máme hezké děti za každého režimu.

Pirátské Vánoce

Člověk nepotřebuje mnoho. Ani k Vánocům. Stačí, když jsou všichni zdraví, je co jíst a Ježíšek potvrdí pár dárků, které dětem udělají radost. To všechno mám. Nechci víc.

Vlastně tedy ještě jedno přání bych měl. Ať se Pirátům konečně začne dařit. Současné výsledky chomutovských hokejistů mě totiž v poslední době vůbec netěší.

Přeji všem lidem, aby měli podobně jako já to štěstí, že se ve svém životě budou trápit maximálně tím, že jejich oblíbený sportovní tým vstřelí méně gólů než soupeř.

Veselé Vánoce.

Sjetý s Yetim

Jedna z mých nejoblíbenějších komentátorek se před pár dny pochlubila novým přírůstkem do rodiny (ano, bylo jich víc, živé i plechové, gratulace všem a ke všem). Především pro Zwettlerku (dříve nejen zde známou jako Jiroušku) tak v reedici připomínám jeden ze svých více než tři roky starých textů.

Nejlépe chutná na sněhu

Šedivé ráno. V šedivém městě plném šedivých lidí. A šedivých aut. Kromě jednoho. Sněhobílý Yeti, Tvá naděje na lepší příští. Sedáš si dovnitř a do přehrávače zasouváš nové CD mladého písničkáře, o kterém se brzy bude mluvit jako o následníkovi Kryla nebo Nohavici. Městem proletíš ještě během první písničky.

V dlouhým táhlým směrem na Šebík předjedeš kolonu igelitových tašek z Globusu s německými registračními značkami. V tomhle kopci nikdy neměří, takže Sasové mají dnes večer o čem vyprávět sousedům. Ve stoosmdesáti se odbočka na Vejprty objeví záhy.

V Myší díře to riskneš. Vracečka o stoosumdesát pod plynem. Klika, že Yeti nemá kontrolky problikávající při aktivaci bezpečnostních systémů. Disco světla by se k folkové hudbě linoucí se z dvanácti reproduktorů nehodila. Za Výsluním, v prudkém kopci, se potkáš s pluhem.

Je řádně rozjetý, široká radlice zabírá téměř celou silnici. Raději zastavíš při kraji. Můžeš si to dovolit, nemusíš se totiž bát, že se už nerozjedeš. Rychlá jedna, dva, tři. Brzy se v tabulkách začne objevovat nový parametr. Zrychlení auta z nuly na sto. Na sněhu a v kopci.

V Kovářské si všimneš obdivných pohledů domorodců. Bohužel ale sedí ve svých autech s letními pneumatikami. Mají tak jiné starosti než ty. Blížíš se k cíli. Loučná pod Klínovcem. Lanovka na Dámské ještě něpremává, velké parkoviště pod Nástupem je tedy zatím prázdné.

Jen kubíky čerstvého sněhu a pak ty a Yeti. Dovádíte spolu jako malí kluci. Deska dohrála, v kabině je ticho, motor slyšíš až od čtyř tisíc. Venku padá sníh a ty si přeješ, aby to trvalo navěky. Blíží se ale poledne, čas na zpáteční cestu.

Vůbec nevadí, že sis dnes na lahodném dezertu pochutnal ještě před obědem.

Královna Octavia Třetí

Dnes se bude špatně usínat majitelům Focusů. Bazary zítra očekávají záplavu Hyundaí i30. Bezdomovci stráví Vánoce v opuštěných Astrách. Vlastníci Megánů svá auta nechají rovnou sešrotovat. Prodejci těchto vozítek se ráno postaví do fronty na pracáku. Dealeři Peugeotů a Citroenů už jim tam drží místa.

Zatímco prodejci Škodovek právě postavili na čaj. Budou ho celou noc nabízet lidem, kteří ve spacácích uléhají před jejich autosalony, aby si hned ráno mohli objednat skutečné auto.

Bravo Škoda!

Umakart: Vlci u dveří

Recenzenti předmětné desky obvykle v úvodu vyjmenují aktivity všech členů skupiny. Připomenou Švejdíkovu roli zpěváka kultovních Priessnitz, Neuwerthovu spolupráci s Tata Bojs nebo Muchowovo účinkování v Ecstasy Of St. Theresa. Samozřejmě nesmí chybět informace, že výše jmenovaný tým stojí za hudbou k filmu Alois Nebel a comebackovou deskou Václava Neckáře.

Nerozumím tomu. Vždyť je to plýtvání prostorem v médiích a pohrdání čtenáři. Pokud někdo ta jména nezná, nebo si je nedokáže správně zařadit, ať se vůbec nesnaží si novou desku Umakartu pořídit. Pro nás ostatní by stačilo jen napsat: Ano, druhý počin kapely je stejně skvělý jako osm let starý debut. Víc není nutno znát, každý si už prožije příběh desky po svém.

Opravdu nemá cenu přemítat o tom, do jakého hudební žánru písně zařadit (pojmenování elektro-indie-folk navíc vypadá dost strašidelně na to, aby měl někdo odvahu to napsat). Nemá smysl zabývat se texty vyprávějícími příběhy s motivy hor vysokých a lesů hlubokých. Spokojme se s konstatováním, že máme co do činění s neveselou hudbou s ještě smutnějšími texty. Pro mnohé soundtrack jejich života.

Nebojím se znovu použít odstavec, který jsem napsal v recenzi již zmíněné desky Václava Neckáře Dobrý časy: Není to hudba do auta. Není to hudba na běhání. Není to hudba k práci. Ale ve chvíli, kdy dohasínají všechny ohně, kdy člověk zůstane sám, bez myšlenek upínajících se k okolnímu světu, zjeví se náhle prostor, kde ještě stromy rostou s pokorou až do nebe.

Poslední týden chodím spát o hodinu dříve než obvykle. Lehnu si do postele a do sluchátek si pouštím desku, kterou nechci poslouchat před desátou večerní (ano, je chvílemi nepřístupná). Ale ne z důvodu, že by snad v ní byla sprostá slova. Ale protože je to kurevsky výjimečné album, které si zaslouží být vrcholem dne.

Depeche Golf

Skupina Depeche Mode byla každou aktuální deskou jednou z nejlepších kapel ve své třídě. Žádné velké umění, ale přitom dobře odvedená práce. Poctivé řemeslo. Nebyla to hudba pro každého, ale zároveň dokázala oslovit masy.

Volkswagen Golf byl každou aktuální generací jedním z nejlepších aut ve své třídě. Žádné velké umění, ale přitom dobře odvedená práce. Poctivé řemeslo. Nebylo to auto pro každého, ale zároveň dokázalo oslovit masy.

V aktuální reklamě na poslední generaci Golfu se tyto dva produkty dokonale protly.

BRAVWO GOLF!

Proč by se blogeři neměli brát vážně

Nedávno se mě v diskusi jeden z mých nových čtenářů zeptal, proč si vlastně píšu blog. Vzpomněl jsem si na článek, který teď vydávám v reedici. Text starý bezmála pět let je z doby, kdy Facebook a Twitter byly ještě v plenkách a každý, kdo v té době uměl abecedu, se toužil stát blogerem. Nejlépe elitním.

Další názor z klubu nadutých elitních blogerů

Petr Stohwaser z Hradce Králové si píše blog. A moc ho mrzí, že má málo čtenářů. Ale naštěstí si to hned sám zdůvodnil. Je totiž mladý, loni v září oslavil teprve pětadvacátiny.

Petr napsal: Česká blogerská scéna je rozdělena na dva tábory; a to podle věku. Pokud tedy počítám ty známější pisálky. První skupinou jsou starší blogeři s věkem většinou převyšujícím 30 jar. Utvořili si mezi sebou jakousi uzavřenou společnost, do které jen tak nikoho nepustí. Většinou toho dost ovládají, jsou si toho vědomi a jsou na sebe pyšní. Svoje výsostné postavení podporují vzájemným poplácáváním.

Občas se mezi sebou pohádají. Takovýto souboj titánů je totiž mimořádně atraktivní a oni tak získávají na popularitě. Všichni ostatní blogeři chtějí být jako oni, proto jim pochlebují hlavně v komentářích a v noci sní o tom, jaké by to bylo jimi být. Přestože tito lidé často mažou komentáře, o to více se jim komentující snaží zavděčit a dokázat, že právě oni mají na to, aby mohli komentovat jejich úžasné články.

Byl jsem Petrem v jeho článku zahrnut do úzké skupinky elitních blogerů, a proto mu v rámci vzájemného poplácávání zvýším výše uvedeným odkazem návštěvnost, ale především mu prozradím jednu zásadní informaci: Pochybuji, že by si DGX, Pixy, Arthur Dent, Plaváček nebo Yuhů začali psát blog proto, aby se stali členy jakési uzavřené společnosti, do které jen tak nikoho nepustí.

Za sebe mohu napsat, že dva základní pilíře existence blogu jsou tyto:

    1. pobavit sebe
    2. pobavit čtenáře

Dále mi blog pomáhá tříbit myšlenky, jeho prostřednictvím mohu veřejně prezentovat své názory, diskuse pak slouží jako cvičení v argumentaci. Stále silněji blog také vnímám jako místo, kde mohu komunikovat s lidmi, které mám rád a se kterými se vídám málo nebo dokonce vůbec. Ale psát proto, abych byl součástí nějaké komunity blogerů?

A ještě jedna věc: Pravidelní návštěvníci blogu jsou odrazem osobnosti autora, a protože v mém případě jde také o masturbaci ega, mohu s uspokojením prohlásit, že mám inteligentní, vnímavé a vtipné čtenáře. Navíc doufám, že jim nechybí ani smysl pro nadsázku.

Pochlebující komentáře poplácávající autora blogu po ramenou budou mazány!