Recenzenti předmětné desky obvykle v úvodu vyjmenují aktivity všech členů skupiny. Připomenou Švejdíkovu roli zpěváka kultovních Priessnitz, Neuwerthovu spolupráci s Tata Bojs nebo Muchowovo účinkování v Ecstasy Of St. Theresa. Samozřejmě nesmí chybět informace, že výše jmenovaný tým stojí za hudbou k filmu Alois Nebel a comebackovou deskou Václava Neckáře.

Nerozumím tomu. Vždyť je to plýtvání prostorem v médiích a pohrdání čtenáři. Pokud někdo ta jména nezná, nebo si je nedokáže správně zařadit, ať se vůbec nesnaží si novou desku Umakartu pořídit. Pro nás ostatní by stačilo jen napsat: Ano, druhý počin kapely je stejně skvělý jako osm let starý debut. Víc není nutno znát, každý si už prožije příběh desky po svém.

Opravdu nemá cenu přemítat o tom, do jakého hudební žánru písně zařadit (pojmenování elektro-indie-folk navíc vypadá dost strašidelně na to, aby měl někdo odvahu to napsat). Nemá smysl zabývat se texty vyprávějícími příběhy s motivy hor vysokých a lesů hlubokých. Spokojme se s konstatováním, že máme co do činění s neveselou hudbou s ještě smutnějšími texty. Pro mnohé soundtrack jejich života.

Nebojím se znovu použít odstavec, který jsem napsal v recenzi již zmíněné desky Václava Neckáře Dobrý časy: Není to hudba do auta. Není to hudba na běhání. Není to hudba k práci. Ale ve chvíli, kdy dohasínají všechny ohně, kdy člověk zůstane sám, bez myšlenek upínajících se k okolnímu světu, zjeví se náhle prostor, kde ještě stromy rostou s pokorou až do nebe.

Poslední týden chodím spát o hodinu dříve než obvykle. Lehnu si do postele a do sluchátek si pouštím desku, kterou nechci poslouchat před desátou večerní (ano, je chvílemi nepřístupná). Ale ne z důvodu, že by snad v ní byla sprostá slova. Ale protože je to kurevsky výjimečné album, které si zaslouží být vrcholem dne.