Mladí Češi se už Němců nebojí

Mnoho komentátorů se ve svých povolebních analýzách zmiňuje o podvědomém strachu Čechů z cizáků. Jen den po volbách jsem měl možnost porovnat tyto názory s realitou. Poslední lednovou neděli totiž měla naše fotbalová přípravka odehrát turnaj v bývalém Karl-Marx-Stadtu.

Směr Chemnitz jsme vyrazili za ranního rozbřesku kolem půl osmé. Tedy celých dvacet minut po plánovém odjezdu, neboť jsme marně čekali na tlumočníka výpravy. Kolona sedmi aut s českými značkami odjíždějící ze Sudet časně ráno den po volbách nevzbudila u německého obyvatelstva větší rozruch, a tak jsme do tělocvičny jedné saské Diesterwegschule dorazili bez problémů.

O tom, že jsme i přes výrazné zdržení na startu dojeli včas rozhodl především dobře nastavený cíl v navigaci německého vozu české výroby vedoucího mužstva, kterého musím pochválit také za předem vyplněný Spielerlist. Na nějaké vyplňování soupisky na místě totiž už nebyl čas a tak všichni ocenili, že vedoucím mužstva je někdo tak spolehlivý jako já.

Absence tlumočníka nakonec nikomu nevadila. Turnaj jsme odehráli bez problémů aniž bych například já porozuměl jedinému slovu asi z minutového výkladu rozhodčího, který mi po jednom ze zápasů vysvětloval, k čemu slouží prostor mezi plnou čárou pokutového území a přerušovanou čárou nacházející se asi dva metry za pokutovým územím.

Podobně jako já se pak musel cítit jiný německý sudí, k němuž se v průběhu zápasu po neuznaném gólu rozběhl jeden z našich devítiletých svěřenců, aby mu začal česky vysvětloval, že pokud si brankář soupeře položí míč na zem, stává se automaticky hráčem v poli, lze mu tak útočníkem míč čistě odebrat a proč by tedy takto vstřelený gól neměl platit.

Přestože výše uvedená nedorozumění nezpůsobila žádné mezinárodní konflikty, dospělí členové české výpravy se stejně neubránili jistým obavám. Při závěrečné řeči organizátora turnaje, jehož silný hlas byl dle svědků slyšet až v šatně, si nejen fandové válečných filmů vzpomněli na nechvalně známé postavy z historie 20. století.

A zatímco německé mančafty se po turnaji fotily ve fotbalových brankách, návrh postavit české mužstvo ke zdi se rodičům mířících na své děti fotoaparáty pranic nelíbil. Po této zkušenosti se pak nikdo nemohl divit, že se nám nabídka německých organizátorů na samostatné sprchy zdála velmi podezřelá.

Je tak pochopitelné, že v Čechách Karel nevyhrál. Dnešní kluci z přípravky budou ale za deset let volit jinak.

Ať žije prezident Miloš Zeman

První přímá prezidentská volba skončila. Možnost projevit svoji vůli využily téměř dvě třetiny potenciálních voličů. Volby byly svobodné, neprovázely je žádné skandály. Samé skvělé zprávy. Ač můj kandidát nezvítězil, výsledek samozřejmě respektuji.

Žijeme ve svobodné zemi. Žijeme v nádherné době.

Proč volit Zemana

Víš, Máňo, já k volbám vždycky chodil rád. Mám už jich za sebou snad desítky. Ale prezidentský jen jedny. V prosinci devětaosmdesátýho jsem stál před vchodem do Federálního shromáždění a na přicházející komunistický poslance skandoval „Volte Havla!“ Nečekal jsem tehdy, že na další prezidentský volby si budu muset počkat bezmála jedno čtvrtstoletí.

Máme za sebou jejich první kolo. Jeho nejsilnějším momentem bylo, když kandidáta ODS porazila ta paní, co moderuje adventní koncerty. Na vině jsou asi především billboardy s heslem „Naše země, naše pravidla“, který po vyhlášení prezidentský amnestie nabylo správného významu.

Další podstatnou událostí bylo, že do finále nepostoupil ani ten zajímavej pán, jehož obličej nebyl v televizních debatách na modrém pozadí vidět. A to je klika, protože v případě jeho vítězství by do přištích voleb přišel neúspěšný jmenovec výše zmíněné paní s potetovaným obličejem.

Hele, bábo, Klaus má pravdu. Prezidentský volby jsou útokem na jeho osobu. Lívia to řekla taky dobře. Je lepší mít na hradě narcistu než nacistu. Ale některejm argumentům nerozumím. Hlavně teda těm, který prezentuje Karel, to musím vždycky nastražit uši. Ale to bude asi tím, že je starej. To se pozná podle toho, že on používá MacBook, zatímco Miloš je s mobilem Aligator velmi cool.

Oba kandidáti ale národ bohužel radikálně rozdělují. Příznivci prvního jsou prý závislí na sociálních sítích, druhého volí lidé závislí na sociálních dávkách. Aktuální kampaň tak nevypovídá o kandidátech, jako spíš o voličích. Vítězství Miloše Zemana v letošních prezidentských volbách tak bude přesně tím, co si současná Česká republika zaslouží.

Snaha se cení

Nedělní odpoledne. Něco po čtvrté, na hory padá soumrak. Nejvyšší čas vrátit se s dětmi k autu. Mlha, mínus deset. Dvě hodiny na běžkách stačily. Balíš věci, startuješ auto a hledáš výjezd z prázdného parkoviště. Z bílé tmy se náhle vynořuje chlapík, který výjezd nenašel a s Fabií skončil v závěji.

Prosbu o pomoc samozřejmě neodmítáš. Vlastními silami auto bohužel ze sněhu nevytlačíte. Chlapík z Fabie jde do kufru pro lano, ty pro vlečné oko. Cestou přemýšlíš, kam se vlastně to oko musí našroubovat. Než to stačíš zjistit, přichází řidič z posledního auta, které na parkovišti ještě zůstalo. Pětkový bavorák v kombíku má tažný.

Přesto řidič Fabie velmi oceňuje tvoji snahu pomoci.

Vymrzlý a unavený se vracíš domů. Horká koupel a teplá večeře. Čerstvě upečené tvarohové buchty a káva. Pohodu naruší telefonát. Tvá kamarádka potřebuje pomoci. Volá z volebního štábu prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga. Potřebují někoho, kdo by z Chomutova okamžitě odvezl tři metráky volebních materiálů do Liberce.

Prosbu o pomoc samozřejmě neodmítáš. Je sedm večer. Počítáš, že když z Chomutova vyrazíš v osm, někdy mezi druhou a třetí v noci jsi zpátky. Cestu přes Děčín zamítáš, v zimním počasí je silnice na Nový Bor horší než obvykle, pojedeš tedy přes Prahu a Mladou Boleslav. Než se ale stačíš obléknout je akce odvolána, našlo se jiné řešení.

Přesto kamarádka velmi oceňuje tvoji snahu pomoci.

Někdy prostě stačí jen projevit dobrou vůli.

Zbláznily se ženy?

Určitě bych nehlasoval pro povinné kvóty pro ženy v politice nebo byznysu. Můj pohled na ženy se ani po letech nemění. Stejně tak se nemění ženy. Alespoň některé. Jana Bobošíková se před pár dny znovu pokoušela o prezidentský post, Kateřina Neumannová se v neděli opět vrací do Liberce. Z mého pět let starého textu, který níže připomínám v reedici, vyplývá, že na pozoru bychom se raději měli mít i před Barborou Tachecí.

Šílencem se může stát jedině muž

Vypadá to jako epidemie. Zprvu by se mohlo zdát, že záhadný virus napadá výhradně televizní moderátorky. Barboru Tachecí dokonce už zahnal až za zdi bohnické léčebny. Mezi ploty míří předčasně (známý festival v Bohnicích bude letos až poslední květnový víkend) i další bývalá televizní hvězda Jana Bobošíková, která od komunistů přijala prezidentskou kandidaturu.

Ambici být pacientkou doktora Chocholouška má ale i bývalá olympijská vítězka Kateřina Neumannová, která se rozhodla poslat do Jizerských hor kamiony, aby do Liberce, dějiště lyžařských běžeckých závodů, navozily sníh. Ale to není až tak úplně bláznivý nápad. Když se to povede, mohlo by to inspirovat další pořadatele k tomu, aby dovezli písek z Afriky a uspořádali na našem území náhradu za zrušený Dakar.

A jestli i tohle klapne, nemusíme se bát uspořádat letní olympiádu, protože určitě nebude problém kvůli jachtingu dovézt dostatečné množství mořské vody. Bylo by to navíc krásné naplnění snu Járy Cimrmana, který chtěl svým Pražanům nabídnout moře i přesto, že jej mnozí měli za blázna. Ostatně, podobně jako Tachecí, Bobošíková a Neumannová, také Jára Cimrman se nejdříve považoval za ženu.

A zbláznil se teprve až jako muž.

Laco sporťákem

Před sedmi lety jsem kvůli dětem začal jezdit na sjezdovkách. Před čtyřmi lety jsem se kvůli dětem stal fotbalovým trenérem. Před třemi lety jsem kvůli dětem začal jezdit na in-line bruslích. Před dvěma lety jsem kvůli dětem začal bruslit na ledě. Loni jsem kvůli dětem začal běhat. A letos jsem byl kvůli dětem poprvé na běžkách.

Naštěstí mám sportovní geny po dětech.

Lesná, 13.01.2013

Klaus je kurva

Napsal jsem nedávno na twitter, že až po vyhlášení prezidentské amnestie jsem zjistil, že na Seznamu i Googlu je můj blog první na frázi „Klaus je kurva“. Lidé zadávající do vyhledávačů toto spojení se dostanou na skoro pět let starý článek, který nemá prakticky žádnou informační hodnotu. Přesněji řečeno nesděluje nic, co tazatel již nevěděl předtím.

To mě samozřejmě mrzí, protože disciplínu zvanou blogování pěstuji mimo jiné proto, abych svým čtenářům rozšiřoval obzory. Rozhodl jsem se proto napsat nový článek, který by měl původní odkaz odsunout až na druhé místo, díky čemuž lidé zadávající do vyhledávačů předmětnou frázi dostanou šanci dozvědět se něco nového.

Takže, milí internetoví uživatelé, kteří jste na zmíněnou frázi přišli na můj blog a dokonce dočetli až sem, tak vězte, že vyhledávače Seznam a Google mají nástroj zvaný Našeptávač. Funguje to tak, že při zadávání textu do vyhledávacího políčka se na základě nejhledanějších frází nástroj snaží odhadnout, co se právě chystáte hledat.

Začnete-li tedy například do příslušného formuláře psát frázi “Klaus je”, Našeptávač Seznamu doplní možnosti Klaus je debil, hajzl, svině, vůl, hovado, idiot, zloděj, nebo zlodějská svině (v tomto pořadí). Kdežto uživatelé vyhledávače Google zdá se zase dávají přednost vyhledávání hesel Klaus je gay, žid, nebo ufňukaná bába.

Někteří z vás jste možná o funkci Našeptávač věděli. Takže pro vás bohužel zase nic nového. Ale to jste věděli, že jsem měl vždycky raději Google než Seznam?

Laco si prezidenta nezvolí

Historická chvíle se blíží. Češi si poprvé budou volit svého prezidenta prostřednictvím přímé volby. Bohužel. Jsem si totiž naprosto jistý, že ani po deseti letech, které strávil v úřadu Václav Klaus, stále nebudu mít svého prezidenta.

Obávám se, že Václav Havel zůstane nejen prvním, ale zároveň i posledním prezidentem, kterého jsem respektoval. Odmítám totiž kandidáta na prezidentskou funkci volit rozumem, budu vybírat srdcem. Proto vím, že můj kandidát neuspěje již v prvním kole.

Budu čekat na další volby. Jednou pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Lacovo poraněné oko

V příštích dnech si lidé všimnou krvavé skvrny v mém oku. Příběh, jak jsem ke šrámu přišel je dlouhý, proto si dovolím každého odkázat na předmětný článek. Věřím, že poutavé vyprávění zaujme i ty z vás, kteří mě v následujících dnech nepotkají a mé oko uvidí jen zde na blogu.

To bylo tak. Pravidelní čtenáři mého blogu vědí, že přijel můj kamarád z Ameriky, se kterým jsem šel na pivo. Po půlnoci jsme se připojili k partě dalších společných kamarádů, se kterými jsme vyrazili do jejich oblíbeného nonstopu. Kromě nás a spřízněné party motorkářů byla v baru partička skinheadů a vedlejší stůl byl obsazen dredaři.

O hudební kulisu se staral jukebox, ze kterého hrála buď skupina Orlík nebo Bob Marley. Podle toho, zda do něho minci vhodil někdo z holohlavců či vlasáčů. V pauze mezi písněmi Bílej jezdecNo Woman No Cry se dal jeden z motorkářů do vyprávění o tom, jak by si přál chytit u vedlejšího stolu sedící dívčinu za dredy a co vše by s ní pak chtěl dělat.

Mladá slečna odložila jointa, ale překvapivě nešla mému spolusedícímu splnit jeho přání, nýbrž vše co slyšela přetlumočila svému příteli. Ten se rozhodl hájit její čest a jeho čtyřicet kilo se chystalo změřit své síly s metrákovou postavou motorkáře, kterého rozmáchla gesta a silácká slova rastamana evidentně bavila.

Nečekaný problém však bohužel nastal ve chvíli, kdy si doutnajícího konfliktu všimla skupina skinů, která si v rohu přestala měřit sílu úderů svých pěstí na trenažéru a přesunula svoji pozornost k našemu stolu s dobrým pocitem, že se celý večer nerozcvičovala zbytečně.

No, abych to zkrátil. Druhý den jsem si šel zaplavat a při ostrém tréninku jsem silně vydechnul do vody právě ve chvíli, kdy jsem otevřel oči a jedna z velkých bublin mi tak poranila oko.