V příštích dnech si lidé všimnou krvavé skvrny v mém oku. Příběh, jak jsem ke šrámu přišel je dlouhý, proto si dovolím každého odkázat na předmětný článek. Věřím, že poutavé vyprávění zaujme i ty z vás, kteří mě v následujících dnech nepotkají a mé oko uvidí jen zde na blogu.

To bylo tak. Pravidelní čtenáři mého blogu vědí, že přijel můj kamarád z Ameriky, se kterým jsem šel na pivo. Po půlnoci jsme se připojili k partě dalších společných kamarádů, se kterými jsme vyrazili do jejich oblíbeného nonstopu. Kromě nás a spřízněné party motorkářů byla v baru partička skinheadů a vedlejší stůl byl obsazen dredaři.

O hudební kulisu se staral jukebox, ze kterého hrála buď skupina Orlík nebo Bob Marley. Podle toho, zda do něho minci vhodil někdo z holohlavců či vlasáčů. V pauze mezi písněmi Bílej jezdec a No Woman No Cry se dal jeden z motorkářů do vyprávění o tom, jak by si přál chytit u vedlejšího stolu sedící dívčinu za dredy a co vše by s ní pak chtěl dělat.

Mladá slečna odložila jointa, ale překvapivě nešla mému spolusedícímu splnit jeho přání, nýbrž vše co slyšela přetlumočila svému příteli. Ten se rozhodl hájit její čest a jeho čtyřicet kilo se chystalo změřit své síly s metrákovou postavou motorkáře, kterého rozmáchla gesta a silácká slova rastamana evidentně bavila.

Nečekaný problém však bohužel nastal ve chvíli, kdy si doutnajícího konfliktu všimla skupina skinů, která si v rohu přestala měřit sílu úderů svých pěstí na trenažéru a přesunula svoji pozornost k našemu stolu s dobrým pocitem, že se celý večer nerozcvičovala zbytečně.

No, abych to zkrátil. Druhý den jsem si šel zaplavat a při ostrém tréninku jsem silně vydechnul do vody právě ve chvíli, kdy jsem otevřel oči a jedna z velkých bublin mi tak poranila oko.