Už jsme tu pozřeli ledacos. Ze všech předkrmů, hlavních jídel i zákusků ke kávě na závěr, si já osobně pamatuji nejvíce recepci pana kuchaře Grudla. Není třeba připomínat nic. Stačí konstatovat: „Jeden velkej hnus. Horší než klasickej Katův šleh.“ Dodnes, když jdu okolo hospody s upatlanou tabulí u vstupu a tímto nápisem, dere se mi předchozí pokrm ven jak z hrnečku vař. Věřím, že ani ty nejsi dodnes úplně pyšný na to, že si tehdy k tabuli přisedl.

Je však třeba si říci, že jsou životní situace, témata života, životní pokrmy, kde jsi povinen se jasně vyjádřit, zabojovat, aby bylo jasné, co jsi vlastně zač. Jestli zvládneš max. tvarohový knedlíky a nebo sneseš i extra chilli papričky. Největším omylem je totiž to, že se Tě to vlastně netýká. Protože život, ten si nevybírá a občas Tě postaví před talíř plnej sraček. To jsou Ti pak ty extra chilli papričky dobrý místo buráků…

Prahu, znáš? Zlatou kapličku, Národní divadlo, znáš? Ceny Thálie, znáš? Pana Jiřího Samce, tedy Štěpničku, znáš? A co Kolowrat, znáš? Ne! Ujišťuji Tě, že z toho neznáš téměř nic. Víš téměř o všem, však neznáš vlastně nic. Jen si z maturitního vysvědčení pamatuješ, že se pod pokličkou této nejlepší české kuchyně mají vařit ty nejvybranější tradiční receptury jaké jako gurmán můžeš ochutnat.

Už si někdy jedl Černýho ptáka (Blackbird ) vařenýho v Kolowratu? Jestli ne, dovoluji si recept. Není složitý. Nejlepší je ho vařit v té nejšpinavější kuchyni. Ideální je nějaký hnusný podkroví s krovama, kde jsou mrtvý holuby, kopce jejich trusu a jejich všudypřítomný smrad. To pro navození atmosféry. Seženeš nějakýho chcíplýho černýho ptáka a v nesolený vodě ho nevykuchanýho včetně peří vaříš hodinu deset za doprovodu vyčpělé dramatické  hudby.

Zcela upřímně  a s poklonou je třeba vyzdvihnout vytříbené chování a um personálu. Ten tuto doslova vybranou jedinečnou pochoutku servíruje ve značném kontrastu s kvalitou pokrmu. Samozřejmost hostí je drahá večerní róba. Jsme přeci téměř ve Zlaté kapličce. Prvních deset minut večeře převaluješ vařené ostatky včetně peří v ústech. Chceš se napít. Dělá se Ti mdlo, ale nic jiného se nepodává.

Záhy chápeš, že toto prostě není delikatesa pro tebe. Ovšem odejít je neslušné, bohužel ale to nejodpornější Tě teprve čeká. Pan Štěpnička je v průběhu servírování vystavován diskuzi a otázkám ze strany jediného dámského spolupersonálu: „Jaký to bylo, když si mě šukal? Bylo mi teprve dvanáct a tobě čtyřicet! Honíš si ho někdy a myslíš u toho na mě?“

Tvá psýcha je veřejně mučena, střídavě sleduješ vnímání svého okolí, zavíráš oči a v duchu se snažíš o „ohmmmmm…“. Přeješ si, aby už i ostatní dojedli. Pak přichází snad nekonečný potlesk výtečnému personálu. Ty máš ovšem neodolatelnou chuť fyzicky napadnout šéfkuchaře.

Kladeš si otázky: Za co ta cena Thálie? Je někdo schopný toto pozřít vícekrát? Jaké bylo poslání tohoto vskutku veledíla? Nebo tu sedím se samejma úchylákama? A nebo jsem sám málo liberální na to, abych pochopil „komplikovaný vztah mezi dospívající dívkou a zralým mužem“?

No nevím, nevím. Odmítám nějak stále přijmout fakt, že za przněním holčiček lze hledat jakoukoliv zábavu a to ani pod záštitou Národního divadla. Neboť z hovna, a to i když ho natřeš zlatem, prostě delikatesu neuvaříš.