Zlaté hovno z kapličky jako delikatesa

Už jsme tu pozřeli ledacos. Ze všech předkrmů, hlavních jídel i zákusků ke kávě na závěr, si já osobně pamatuji nejvíce recepci pana kuchaře Grudla. Není třeba připomínat nic. Stačí konstatovat: „Jeden velkej hnus. Horší než klasickej Katův šleh.“ Dodnes, když jdu okolo hospody s upatlanou tabulí u vstupu a tímto nápisem, dere se mi předchozí pokrm ven jak z hrnečku vař. Věřím, že ani ty nejsi dodnes úplně pyšný na to, že si tehdy k tabuli přisedl.

Je však třeba si říci, že jsou životní situace, témata života, životní pokrmy, kde jsi povinen se jasně vyjádřit, zabojovat, aby bylo jasné, co jsi vlastně zač. Jestli zvládneš max. tvarohový knedlíky a nebo sneseš i extra chilli papričky. Největším omylem je totiž to, že se Tě to vlastně netýká. Protože život, ten si nevybírá a občas Tě postaví před talíř plnej sraček. To jsou Ti pak ty extra chilli papričky dobrý místo buráků…

Prahu, znáš? Zlatou kapličku, Národní divadlo, znáš? Ceny Thálie, znáš? Pana Jiřího Samce, tedy Štěpničku, znáš? A co Kolowrat, znáš? Ne! Ujišťuji Tě, že z toho neznáš téměř nic. Víš téměř o všem, však neznáš vlastně nic. Jen si z maturitního vysvědčení pamatuješ, že se pod pokličkou této nejlepší české kuchyně mají vařit ty nejvybranější tradiční receptury jaké jako gurmán můžeš ochutnat.

Už si někdy jedl Černýho ptáka (Blackbird ) vařenýho v Kolowratu? Jestli ne, dovoluji si recept. Není složitý. Nejlepší je ho vařit v té nejšpinavější kuchyni. Ideální je nějaký hnusný podkroví s krovama, kde jsou mrtvý holuby, kopce jejich trusu a jejich všudypřítomný smrad. To pro navození atmosféry. Seženeš nějakýho chcíplýho černýho ptáka a v nesolený vodě ho nevykuchanýho včetně peří vaříš hodinu deset za doprovodu vyčpělé dramatické  hudby.

Zcela upřímně  a s poklonou je třeba vyzdvihnout vytříbené chování a um personálu. Ten tuto doslova vybranou jedinečnou pochoutku servíruje ve značném kontrastu s kvalitou pokrmu. Samozřejmost hostí je drahá večerní róba. Jsme přeci téměř ve Zlaté kapličce. Prvních deset minut večeře převaluješ vařené ostatky včetně peří v ústech. Chceš se napít. Dělá se Ti mdlo, ale nic jiného se nepodává.

Záhy chápeš, že toto prostě není delikatesa pro tebe. Ovšem odejít je neslušné, bohužel ale to nejodpornější Tě teprve čeká. Pan Štěpnička je v průběhu servírování vystavován diskuzi a otázkám ze strany jediného dámského spolupersonálu: „Jaký to bylo, když si mě šukal? Bylo mi teprve dvanáct a tobě čtyřicet! Honíš si ho někdy a myslíš u toho na mě?“

Tvá psýcha je veřejně mučena, střídavě sleduješ vnímání svého okolí, zavíráš oči a v duchu se snažíš o „ohmmmmm…“. Přeješ si, aby už i ostatní dojedli. Pak přichází snad nekonečný potlesk výtečnému personálu. Ty máš ovšem neodolatelnou chuť fyzicky napadnout šéfkuchaře.

Kladeš si otázky: Za co ta cena Thálie? Je někdo schopný toto pozřít vícekrát? Jaké bylo poslání tohoto vskutku veledíla? Nebo tu sedím se samejma úchylákama? A nebo jsem sám málo liberální na to, abych pochopil „komplikovaný vztah mezi dospívající dívkou a zralým mužem“?

No nevím, nevím. Odmítám nějak stále přijmout fakt, že za przněním holčiček lze hledat jakoukoliv zábavu a to ani pod záštitou Národního divadla. Neboť z hovna, a to i když ho natřeš zlatem, prostě delikatesu neuvaříš.

Pryč už s blbou náladou

46, nebo rovnou 43 % původně předpokládané ceny, za tolik se dnes údajně dají stavět české silnice a železnice. Publikum tleská, tiskoví mluvčí vytahují ze šuplíků sebevědomá prohlášení o vnitřních úsporách a správně nastavených maržích a vše se tak zdá být na nejlepší cestě k zářným zítřkům.

I když bych rád sdílel tento optimismus, tak i bez znalosti problematiky s použitím selského rozumu musím minimálně pozdvihnout obočí nad tím, že by nezávisle stanovené směrné ceny skýtaly opravdu možnost marže přesahující 50 %. Listujíc v účetních uzávěrkách stavebních firem za minulá období jsem žádné takové číslo, které by se tomu byť jen vzdáleně blížilo, nenašel. A se znalostí problematiky dodávám, že ani najít nemohl.

Hon spuštěný na stavební firmy v posledních letech a tlak na cenu byl tak obrovský, že řada firem v dnešní době zasmluvňuje zakázky se zápornou marží v řádu dvouciferných procent. Ceny, které byly ještě včera nemyslitelné, stávají se dnes již normálem, který při pokračujícím trendu bude pomalu stahovat smyčku okolo krku nejen velkých firem, ale ještě výrazněji se to nakonec dotkne řádově většího množství menších subdodavatelů a živnostníků, kteří jsou na ně navázáni.

Právě to jsou ti, kteří již dnes nejvíce odnášejí tuto lehkovážnou a nezodpovědnou hru. Jsou-li ceny příliš vysoké, je to jistě důvod ke kritice, ale do důsledku minimálně stejně tak špatný je stav, kdy se slovo zisk stává téměř sprostým a odbytové ceny se dlouhodobě dostanou hluboko pod úroveň cen zdrojů dostupných v daném čase a místě, jak se to děje teď.

Závěrem… jednoduchý a rychlý recept bohužel neexistuje, je to jen v našich hlavách, v menším objemu bulvárních a větším počtu dopředu jdoucích zpráv jaké nabízí třeba právě Laco.cz, ve větší důvěře v sebe sama a v nás všechny dohromady, v menším počtu negací ve prospěch aktivního a pozitivního přístupu nás všech.

Kvalita lidského žití je v našich hlavách a nám všem včetně toho mého oboru se zase bude dařit lépe tehdy, až se většinová nálada trochu posune směrem do kladných hodnot.

Jak čtu

Na první pohled se může zdát titulek tohoto příspěvku (spíše tipu) podivný, že? Ale už na ten druhý… Jistě, jako většina lidí nejraději čtu od začátku do konce (pokud za to text stojí). A jistě, také zleva doprava. Kdysi bylo „čtení“ výrazně jednodušší (teď nemluvím o obsahu). Sežeň si knihu, otevři ji a začni. Dnes máme možností jak literaturu číst násobně víc. Zaplaťbůh!

Knihy vycházejí na papíru (paperback, pevná vazba s hezčí polygrafickou úpravou), elektronicky, v MP3. A tím se situace malinko komplikuje. V podstatě jsem v některých případech velmi pečlivý člověk. Tak třeba v knihách a hudbě chci mít prostě pořádek.

Donedávna jsem vlastně 100% netušil, v jaké podobě jsem ten který titul četl, jestli je v opravdické knihovně v pracovně, nebo v Kindlu či iPadu. Tento fakt mě začal iritovat. A tak jsem se rozhodl udělat tomuto chaosu přítrž.

Od jisté doby postupuji tak, že si nejprve knihu pořídím v elektronické verzi. Přečtu ji a vyhodnotím, zda je natolik dobrá, že by se jí v klasické tištěné podobě líbilo i v mé knihovně ze dřeva, nikoli jen z jedniček a nul v nějakém čtecím zařízení.

No jo, ale na jakém zařízení první čtení provést? Mám rád iPad, což o to. Má to však jeden háček. iPad toho umí víc, než jen zobrazit knihu. Je neustále online, často pípá a upozorňuje mě na to či ono. A to mě – při nedisciplinovaném čtení – ruší. Jasně, iPad se dá zmrazit do letového režimu. Ale dá se z něj také kdykoliv probudit. Mnohem víc se klasické knize podobá Kindle. Popisovat vlastnosti této čtečky nebudu. Je to zbytečné.

Testem na vlastní osobě jsem zjistil, že knihu na Kindlu přečtu v mnohem větší pohodě, dvakrát rychleji a s lepším požitkem/výsledkem.

Čili: knihu pořídím nejdříve v podobě pro Kindle, čtu. A pak se rozhodnu, zda titul zakoupím. Pokud byla volba knihy nešťastná, nevadí; elektronické knihy jsou levnější, zas až tak nehoří. Tento „Kindle-first“ systém mi tedy zaručuje chytit za záchrannou brzdu, pokud je kniha nedobrá, tedy neutrácet za brak v klasické papírové (a mnohem dražší) verzi. Sečteno podtrženo jsem nákladově spokojen, v knihovně ze dřeva se průměrné a šitózní tituly neobjevují.

Dobré knihy mohu (umím!) půjčit známým, stejně tak i Kindle můžu dát bez obav z ruky. To bych s iPadem asi nemohl; už proto, že obsahuje nejen knihy, ale i informace, které jsou jen pro moje oči.

Tož tak čtu já. A vy?