Jak točit sportovní videa

Točit kvalitní videa není sranda. Je to zábava. A točit skvělá sportovní videa? To je pro tebe ta největší současná výzva. Proto jsi využil možnost vycestovat do hlavního města a kousek od Václaváku ses zúčastnil semináře, kde ti nejlepší z oboru prezentovali své zdařilé spoty se sportovní tématikou a na jejich příkladech definovali nejdůležitější zásady pro vytvoření úspěšného sportovního videa.

Napsal jsi o tom článek. Svým rozsahem se však na tento blog nehodí. Tématem ale jistě ano, protože i zde patří nemalá část čtenářů mezi velké sportovní fanoušky, kteří se možná podobně jako jeden z přednášejících Jakub Kohák občas přistihnou, jak v půl třetí v noci sledují záznam házenkářského zápasu Zubří – Kopřivnice.

Ale na své nové stránky Videoakce.cz zveš i všechny ostatní fanoušky videí. A to nejen těch sportovních.

Sting: The Last Ship

Blíží se konec roku. Tmy přibývá, příroda usíná a vše mimo město je temné a zastřené. Začíná období s nejsilnější atmosférou. Poslední čtyři roky v tomto čase posloucháš album If On A Winter’s Night, kterým Sting dodal podzimu a zimě, nejdepresivnějším obdobím roku, nový rozměr.

Před pár dny na tuto čtyři roky starou desku Sting navázal novým albem The Last Ship. Vrátil se na něm do svého rodného kraje, do města Wallsend v severní Anglii. Převážně v pomalém rytmu za doprovodu akustických nástrojů svým chlapáckým hlasem vypráví příběh muže z místní loděnice.

Poslouchal jsi tu desku celý víkend. A věděl jsi, že její kouzlo se s první podzimní plískanicí ještě znásobí. Jenže dnes vydala svůj druhý singl z chystané nové desky kapela, která je pro tebe úplně nejvíc nejlepčejší na celém světě. A ty sis připomněl, že některé věci se prostě nemění.

Zatímco Sting poslední roky vydává desky, které je z celého roku nejlepší poslouchat především na podzim a v zimě, Pearl Jam můžeš poslouchat celý… život.

Festival Kefír 2013

Sdružení autorů a přátel tvého blogu již organizovalo setkání. Vědělo se totiž dlouho dopředu, že Kefír letos konečně bude! Nultý ročník festivalu číslo jedna. Digitální představení živé kultury naživo. Ovšem zatímco nuly zůstaly doma, jednička tohoto blogu nechyběla.

Nesměl sis totiž nechat ujít zázrak zrození festivalu pro děti, kde hudba neuráží vkus jejich rodičů a kde se děti nemají šanci nudit. Na okraji malé obce Třebovle si tak minulou sobotu dali sraz lidé, kteří zde poděkovali svým dětem, že díky nim se mohou účastnit takovýchto akcí.

Zatímco pro tebe byl vrcholem komorní koncert skupiny Ille, o jejíž nové desce jsi tu nedávno psal, tvůj syn měl největší zážitek z toho, že si v závěru koncertu Vypsané fixy zahrál na podiu s frontmanem kapely Márdim na kytaru. Obojí v níže uvedeném videu pochopitelně nemůže chybět.

A pozor! Kdo přinese lékařské potvrzení, že se u sledování tohoto videa nudil, má příští rok vstup na festival zdarma a setkání s tebou tamtéž jen za mírný poplatek.

Roger Waters – The Wall, Berlín

Tak už všichni díky popisu Tvého výletu do Berlína víme, že na hlavním nádraží německé metropole mají McDonald’s, a že na Olympijský stadion se dá dojet metrem. Ale až na Tomíka, který využil prestižní klubovou kartu Laco+ a zavolal ti do klubu, my ostatní na Tvé zážitky a dojmy z koncertu tady zatím čekáme marně.

A přitom všichni, co sem chodíme, bychom zasloužili vědět, že po zvukové stránce jsi lepší koncert nezažil. Bez jediného kazu byla i vizuální stránka produkce. Animace promítané na zeď širší než fotbalové hřiště s atletickým oválem dohromady byly po technické stránce dokonalé, to je bez debat. Ovšem horší to už bylo s obsahovým sdělením.

Chápeš původní koncept rockové opery The Wall. Autobiografický příběh chlapíka, který ve válce přišel o otce, zažíval ponižování od učitelů, rozešel se s manželkou a kvůli těmto zkušenostem staví mezi sebou a okolním světem zeď. Ale ty z koncertu díky doprovodným animacím odcházíš s pocitem, že jsi celé dvě hodiny sledoval agitku nějaké levicové strany.

To ovšem nic nemění na tom, že máš za sebou silný zážitek. Dokonalé provedení jednoho z nejzásadnějších děl rockové historie. Navíc v Berlíně, obklopen zástupci národa, který se před osmdesáti lety na stejném stadionu nechal strhnout úplně jiným vůdcem, než jakým byl minulou středu Roger Waters.

Laco v Berlíně

Jedeš na koncert. The Wall. Jasně, Roger Waters. A kam jinam na Zeď, než do Berlína. A jak jinak do moderní evropské metropole, než vlakem. Po velmi dlouhých letech jsi dokázal trefit na nádraží. První úspěch. A hned následuje úspěch druhý, z Chomutova vlak vyjíždí jen s osmiminutovým zpožděním, takže přípoj do Berlína bys snad měl stihnout. Když jsi jel naposledy vlakem, tak průvodčí, který ti teď kontroloval jízdenku, ještě nebyl na světě.

Kdysi sis myslel, že nic depresivnějšího než nádraží v Bílině a Duchcově neexistuje. Existuje. Nádraží v Bílině a Duchcově po dvaceti letech. V Ústí ale začíná železniční Evropa, na moderním nádraží přestupuješ do moderního vlaku. V kupé zásuvky na 220 V, vlak je klimatizovaný a odhlučněný. Cestou zapředeš rozhovor se spolucestujícím, vysokoškolským profesorem, který bude v Berlíně dva měsíce psát knihu o matematice.

V hlavním městě Německa vystupuješ na novém nádraží. Jde o pětipatrové obchodní centrum, kde v nejnižším a nejvyšším podlaží jezdí vlaky. Geniálně vymyšleno. Když se dostatečně pokocháš a pokloníš architektům a statikům, vyrážíš pěšky kolem Bundestagu a Reichstagu, po nábřeží Sprévy k Braniborské bráně. Od ní pokračuješ ulicí Unter den Linden až na Alexander Platz, k televizní věži a známým hodinám se světovým časem.

Odtud jedeš U-bahnem k Olympijskému stadionu. Stanic je nepočítaně, ale ty máš dost času je spočítat. Na dvacáté stanici trasy U2 vystupuješ a míříš ke stadionu. Procházíš branou pod olympijskými kruhy a sedáš si na své místo v sektoru 38.1, řada 6, místo 22. Parádní výhled. Tak parádní, že po skončení koncertu zůstáváš na místě téměř až do půlnoci.

Nespěcháš. Vlak zpátky domů jede až v 06:46. Z metra tak vystupuješ už na Potsdamer Platz, kde očekáváš setkání s nočním životem metropole, která prý nikdy nespí. Všude je ale pusto a klid. Pěšky se vracíš zpět na nádraží, kde to žije. Ale jen v místním McDonaldu. Vše ostatní je totiž zavřené. A když zavřou i tam, jediné, co ruší nádražní klid, je pár mladých lidí shánějících se po zásuvce, aby si dobili své iPhony.

Jinak celý Berlín spí. Kromě tebe.

Ille: Ve tvý skříni

Je podzim, konec sezóny a mraky lítaj těsně nad stromy. Čas na melancholickou desku. Již od léta víš, která to bude. Před pár dny vyšla. Zaregistruješ se kvůli tomu na Supraphonline.cz a za příjemných 149 Kč kupuješ desku Ve tvý skříni od skupiny Ille.

Noříš se do prvních tónů a nestíháš obracet kalendář. Hudba barevná jak krušnohorské lesy v září, křehká jak první říjnový led na Kamencovém jezeře, chladná jak města pod listopadovou inverzí a přitom prozářená sluncem jak Klínovec za jasného počasí.

Takto má vypadat moderní pop. Takto má vypadat spotřební hudba, u které se necítíš trapně. Takto mají znít texty, u kterých má smysl přemýšlet. Až budou skladby z této desky rotovat v mainstreamových rádiích, začneš věřit v lepší zítřky hudebního vkusu většinového publika.

Ale ještě potrvá dlouho, než bezduchý hudební balast v rádiích nahradí hudba, která má duši. Ač trochu posmutnělou. Když ve skladbách uslyšíš hostujícího Jaromíra Švejdíka nebo Mardiho pochopíš, že hudbu pro tebe v této zemi dělá jen pár lidí. Jména zůstávají, mění se jen názvy kapel.

Priessnitz, Umakart, Vypsaná fixa. A teď Ille.