Čtyřleté sebevědomí

Sedíš u snídaně v tričku Radia 1 a tvůj čtyřletý syn se tě ptá:

- Taťko, proč máš na triku tu jedničku?
- Protože jsem jednička!
- Nene, ty jsi dvojka.
- Jo? A kdo je teda jednička?
- No přece já!

Černobílý svět

Prý někde na Ukrajině zuří něco jako občanská válka. Nečteš, nevíš. Máš jiné starosti. Třeba teď v pátek jste se dohodli s dcerou, že si vyměníte telefony. Jako teda přístroje, jestli mi rozumíš. Černý za bílý, bílý za černý.

Nezdá se to, ale zabralo to celý večer. Zálohovat jeden iPhone, přepnout na MacBooku profil, zálohovat druhý iPhone. Následně provést restore černého telefonu a obnovit do něho data z bílého. To samé pak provést s bílým.

Všechno klaplo. Oba jste spokojeni. Dcera udělá ve škole s bílým iPhonem větší parádu a tobě se na černém telefonu budou mnohem lépe sledovat videa z Ukrajiny.

Desetiletý Laco

Tento týden oslavil tvůj blog narozeniny. Kulaté. Přesně před deseti lety jsi totiž napsal svůj první post. Bylo to v době, kdy neexistoval Facebook. Lidstvo sice mělo k dispozici Orkut, což byl jeho předchůdce, ale internetoví exhibicionisté si psali blogy.

Lacův první zápisek na blogu

Mohl bys zde vypsat historii svého blogu, ale nic není staršího než včerejší text, koho by to zajímalo. Dnes už nikdo nečte. Protože už nikdo nepíše. Více než kdy dříve tak platí, co zde kdysi v nejlepším komentáři zveřejněném na tomto blogu napsal GTI.

Byly doby, kdy ti co píší uměli číst a ti, co čtou uměli psát. Dnes ti co neumí psát čtou a ti co neumí číst píší. Možná by bylo lepší, kdyby ti co neumí číst četli, a ti co neumí psát psali. Ovšem jediná cesta je ta, když ti co píší nečtou a ti co čtou nepíší.

Protože pokud by psali ti co čtou a četli ti co píší, nebylo by možné aby četli ti co neumí psát a psali ti co neumí číst. Konečně ta nejhorší z variant je, že všichni píší a všichni čtou. To už je fakt snad lepší, když nikdo nepíše a nikdo nečte.

Lego příběh

Jsi normální tucťák. Žiješ svůj život a jsi spokojenej. Naprosto a bezvýhradně. Protože na každou situaci ve tvým životě existuje návod. Jasně, přesně ten návod, kterej je přibalenej ke každý stavebnici Lego. Žiješ přeci svůj Lego příběh.

Pak ale do tvýho života vstoupí osudová žena. Myslí si o tobě, že jsi vyvolený. Na tuhle situaci už ale návod nemáš, takže musíš improvizovat. Zpočátku se ti to nedaří, ale svůj boj s Matrixem z pestrobarevných kostiček zvládneš. Stačí uvěřit.

Takhle napsaný to zní banálně, svět zná podobných příběhů miliony. Ale tenhle Lego příběh je jedinečný. Do kina na ten film rozhodně nechoď sám. Potřebuješ parťáka, který ti bude dávat zpátky čelist pokaždé, když ti spadne ke kolenům.

Do kina běž co nejdřív. Než ti někdo vykecá, co se stane asi patnáct minut před koncem filmu. Byla by škoda připravit se o ten moment překvapení. Většina příběhů na světě je skutečně banálních, ale tenhle budeš milovat „na věky věků“.

Nadpozemská videa

Můžeš mít skvělé nápady na videa s nečekanou pointou. Můžeš mít výbornou kameru s datovým tokem 72 Mb/s ve standardu All-Intra. Můžeš si pořídit výtečný světelný objektiv se čtrnácti čočkami. Ale stále nenatočíš nic jiného, než jen přízemní videa.

Když si loni poprvé viděl tohle video, spadla ti brada. Hned jsi věděl, že je tu něco, co i tvým divákům může nabídnout zcela nový úhel pohledu. Něco, díky čemu se budeš moci dostat k záběrům, které dříve nebylo prakticky možné natočit.

Vertical Images. Kluci, kteří na zelené louce za pouhý jeden rok vybudovali firmu, která je tuzemskou špičkou v leteckých záběrech. Před časem jsi s nimi strávil nějaký čas. Fajn lidi. Bylo jasné, že svého vlastního coptera si necháš sestavit od nich.

V sobotu jsi si pro svůj stroj přijel. Zatímco auto ti prodejce předá za dvacet minut, přebírání vrtulníku v letu zabere hodiny. Není to úplná hračka, i když to celé jako hračka vypadá. Věříš, že tě to posune nejen dál, ale hlavně o dost výš.