Vkusný kýč pro tatínky a jejich malé holčičky
Víš, kámo, pokud si vzpomínám, můj táta šel se mnou do kina jen jednou. Bylo to po lampiónovým průvodu, kdy v letním kině v listopadu při výročí říjnový revoluce promítali Princeznu na hrášku. Bylo úplně jedno, zda v tý zimě tenkrát při sledování sovětský výpravný pohádky trpěl víc on nebo já, ale podstatný bylo, že jsme ten zážitek sdíleli společně. Snažím se svejm dětem dát víc. S Adámkem tak chodím na v divizi pravidelně prohrávající chomutovský fotbalisty a s Klárkou na koncerty Ewy Farný nebo filmový cukrkandly typu Hannah Montana.
Hele, brácho, mohl bych tu napsat intelektuálně povýšeneckou kritiku, být jízlivej a cynickej. Mohl bych s filmovými kritiky elitářsky sdílet jejich závěry, že film je plytkej, nevkusnej a plnej klišé. Ale proč bych to dělal? Stejně jako většina filmovejch kritiků už nemám jedinej mléčnej zub, narozdíl od většiny diváků v sále, takže mi nepřísluší snímek hodnotit. Mnohem důležitější je, že až se jednou z malý housenky stane krásnej motýl a odletí pryč, vždycky, když se ve vzpomínkách ohlídne, uvidí svýho tátu, kterej byl stále s ní.
Třeba jako jeden z mála tatínků v kině plném maminek.
Jo, a to se cení. Každopádně. 🙂
🙂
Že ty to dokážeš vždycky tak srdcervoucně vokecat … I slza by ukápla, kdyby jsme ovšem nevěděli, že do těch kin chodíš hlavně kvůli těm maminkám :-))).
Hm, tak to je pěkně napsané 🙂
🙂Laco, jsi vážně skvělej!