Kde by byl svět bez psychoanalytiků
Mám rád Johnnyho Deppa. Zvláště ve filmech Tima Burtona. A především ve snímku Karlík a továrna na čokoládu. Viděl jsem jej asi třikrát. Zas a znovu jsem obdivoval fantazii tvůrců, žasl nad přívalem gagů a záviděl autorům jejich nekonečnou řadu nápadů přetavenou do množství fantaskních výjevů. Poutavý příběh, nádherné kulisy, famózní herecký projev Johnnyho Deppa v mistrovské režii Tima Burtona. Klasika. Skvěle odvedená práce. Ovšem nic víc.
V jaké nevědomosti jsem to však žil! Naštěstí jsem prohlédl. Včera totiž vyšel v Britských listech článek, od kterého jsem se nemohl odtrhnout i přes jeho neuvěřitelnou délku (cca 18 normostran). Jan Stern v něm film rozebral do posledního detailu a nabídl vysvětlení snad každé scény snímku. Hned v úvodu se dozvídáme to nejdůležitější:
První otázka musí znít: proč továrna? Odpověď na makroúrovni je jasná, továrna v Karlíkovi zastupuje industrialitu a průmyslovost. Na mikroúrovni pak reprezentuje sféru jáství. Podstatnější se však jistě jeví motiv čokolády. Co ona znamená? Co se to dnes vyrábí v tom industriálním jádru našeho světa? Kterýže to produkt nám vytlačil z trhu absolutno, jehož se tak obával Čapek? Tak si to hezky rozeberme.
Na povrchu toho produktu je nádherně barevný obal se značkou pana továrníka Williho Wonky. Barevnost, to je vizuální kód popu, imagologie, chcete-li. Modla značky, to je jeho kód existenciální: fetišismus. Pod touto svrchní vrstvou nachází se tajuplná vrstva další: staniol. Tedy lesk, jež je symbolem idealizace, purifikace, očištění. A co je idealizováno? A proč vlastně?
Inu, to je prosté. Idealizace je nutná, neboť samo jádro produktu, sama čokoláda, není ničím jiným než hovnem, čili produktem anality, pro západ nejdráždivější pudovosti. A toto hovno je smícháno s cukrem, se sladkostí, tedy chutí v našem nevědomí připisovanou mateřskému prsu.
Kdo někdy ochutnal stoprocentní čokoládu, ví, že není ani trochu sladká. Za klíčovou pochoutku západu byla vybrána jen a pouze kvůli fekální barvě a konzistenci. Protože však zvěcněná analita má oslovovat v praxi především naši oralitu, musí být zmutována s principem ještě regresivnějším, prsním.
Tato konfigurace je klíčový vynález naší postabsolutní modernity. Toto je obsah všech našich továren, tuto pudově-utilitární, fekálně-idealizační směsku kupujeme si všichni dnes a denně v takové či onaké podobě. Tuto hostii vkládáme si všednodenně do úst.
Je jedno, zda konzumujeme zrovna televizní program, life-stylový časopis či politickou stranu. Vše je dnes čokoládou, vše převzalo její značkovo-staniolovo-cukro-hovnivou strukturu. V jádru našeho světa je zkrátka továrna na čokoládu.
Těším se, až se na film podívám znovu. A s pořádnou zásobou čokolády na stole. Raději však hořké.
STERNÍ A TOVÁRNA NA BLBÁRNUCo je to tam za blbákov? Film "Karlík" není volně inspirován knihou od Roalda Dahla, nýbrž je jejím poměrně otrockým (byť milým) zfilmováním. Nevím, co v britských listech používají místo taletního papíru, ale ten předmětnej článek by se v nouzi nakonec i mohl hodit. Tedy… vytištěnej.
Roald Dahl, vedle parádních knížek pro dospělé psal parádně i pro děti. Jeho knihy, zejména – Danny mistr světa (tohle prostě Laco, přečíst klukovi musíš), Matylda (tohle musíš přečíst holce) či Jirkova zázračná medicína (to musíš přečíst oběma) jsou vlastně… nejlepší knihy pro děti které znám. Jsou to doslova démanty dětských knih. Například U "Dannyho" jsme všichni brečeli, když jsem to klukům předčítal. Prostě… absolutně dokonalé. U Matyldy, ač jsem už poměrně dlouho po záruce, jsem v závěru knihy šel dokonale do kolen. A Jirkova medicína? To je taková sranda, že to čtem stále dokola, a řehtáme se až padáme že židlí.
Tedy namísto těch pitomin v britských listech přečti prosím dětem tyhle knihy.
Mimochodem, Matylda" byla v roce 1990 vyhlášená jako nejlepší světová dětská kniha.
Dahl holt uměl. V "Dannym" píše – … nemysli si, že tvůj táta je nějakej velkej borec, ale dělá co může, aby tě nezklamal… a v tý knížce prostě (doprdele) nezklame ani táta Dannyho a ani Danny tátu. Člověče já to teď píši a zas mám slzy ve vočích… Fakt.
🙂Miluju Dahla, fakt uměl. Zrovna čteme s klukama MHO – Moc hodný obr. A ten článek? Co to je za kravinu? 🙂 tos mě fakt pobavil, Laco 🙂
KNIŽNÍ VELETRHGTI, Jirouško: Děkuji moc oběma za knižní tipy. Četl jsem pouze Příběhy nečekaných konců, kniha se mi líbila, skvěle vypointované povídky. Dětské knihy seženeme (nemáte v knihovně, Jirouško?) a přečteme (nahlas).
Jirouška: Jak vypadá ta kniha v češtině? V angličtině je vtipná tím, jak BFG (Big Friendly Giant) mrví angličtinu, když říká třeba "a norphan" místo "an orphan", a pak taky tím, že Švédům se říká Swedes, protože jsou sweet, a Turci zase chutnají jako turkey. Docela by mě zajímalo, jak se s tím vyrovnal překladatel.
🙂Laco, v knihovně je máme, některé dokonce vždy ve starším a novějším vydání a stojí za to. Jirkova zázračná medicína je také super knížka, jak psal již GTI.
Překlad MHO je myslím věrný, moc se s klukama smějeme. Pokud bych směla doporučit dětskou knížku, určitě sáhněte po Eoin Colfer – Legenda o zubech kapitána Krákory. Ta je fakt úžasná!!!
ten článek je čiré dada.. Stern potvrzuje teorii, že psychoanalytici mají ke svým pacientům poměrně nejblíže. Nadto, když je chytne psavá.