Když černé je nebe
To tehdy ještě nízko nad zemí pluly těžké mraky a léto studilo v duši. Komunismus stál nad propastí a já vstupoval do dospělosti s novoromantickými sluchátky na uších. Depeche Mode, Camouflage, The Cure, Ultravox. A pak to přišlo. Podzim 1989. Revoluce nadějí, revoluce změn, revoluce života, revoluce hudby.
Potemnělý plzeňský kulturák, na zdi pokoje černý plakát s červeným nápisem Oceán, v kazeťáku tisíckrát ohraný amatérský záznam z koncertu. Dokázal jsem tehdy snít s otevřenýma ušima. První, druhá, třetí deska. Temná hudba, abstraktní texty, neopakovatelná atmosféra. Najednou to skončilo. Od té doby jsem už nic podobného nezažil.
Petře, děkuji.
Tou bolestnou
Chráněnou
A nám už cestu zavřenou
Probuď mě
Kam zas jít
Vědět kudy kráčel sen
Probuď mě
V sněžných křehkých zahradách
Černé je nebe
Černé je nebe
V tvých zahradách
Pláčou
Oceán, Černé je nebe (1991)
pozdrav od RáchelJe mi ho líto.Je mi Tě líto.Upřímnou soustrast.Navždy šalom!
🙂Hm, smutný. Krásná barva hlasu, krásný texty, talent. Já milovala píseň Slunce (a taky mnoho dalších). Ach jo.
Jo, taky jsem zavzpomínala.. jen u mě odešel mnohem dřív než letos v květnu – to se vrátil..