Je to více než třicet let, co jsi stál každé úterý ráno před novinovým stánkem. V ruce žmouláš tři koruny, za které si kupuješ barevný časopis Stadion. Plakát s hokejistou nebo fotbalistou jde na zeď, skupinové foto fotbalového mužstva lepíš do alba.

Hamburger SV, Aston Villa, Juventus Turín, FC Liverpool, Feyenoord Rotterdam, Anderlecht Brusel, Bohemians Praha. Legendy své doby. Toužil jsi být také jednou na podobné fotce. Časopis Stadion si už dlouho nekupuješ, ale sen se ti dnes splnil.

Jako bonus za dlouhé čekání vnímáš to, že jsi na společné fotce se svým synem.

Je jiná doba. Zatímco ty jsi ke třináctým narozeninám dostal polské skládací kolo značky Universal (a teprve nyní si kupuješ pořádný velociped), dnešní děti se po dovršení třináctého roku věku radují z toho, že se konečně stali legálními uživateli Facebooku.

Jen málokterý rodič je připraven na to, co ho v souvislostii s účtem jeho dítěte čeká. Jsou totiž facebooková upozornění, která po letmém prvním přečtení mohou vyděsit. Ale již na druhý pohled může rodič s úlevou konstatovat, že je to vlastně dobrá zpráva.

Dnes jsi tak díky Facebooku zjistil, že Tvé dítě se za Tebe zatím ještě nestydí.

Je to více než patnáct let, kdy sis naposledy kupoval kolo. Trekingový Author. Jezdil jsi ho pět let. Velmi intenzivně. Absolvoval jsi s ním pár triatlonů. Dokonce jsi na něm měl i dětskou sedačku. Pak jsi ale ztratil motivaci a kolo jelo do světa.

Jenže nastala doba, kdy tě děti čím dál silněji atakují s prosbou, že by rády jezdily na kole. Nákupu kol se tedy nevyhneš. Ostatně proč ne. Dokážeš si představit, že naložíš kola na střechu auta a vyrazíš na celodenní výlet po hřebenech Krušných hor.

To nejtěžší máš za sebou. Rozhodnutí, že po deseti letech znovu usedneš do sedla. Vybrat kolo už bude hračka. Jasně, krosové. Značka Author je ti stále sympatická, zachovány zůstaly i názvy jednotlivých řad, takže se snadno orientuješ.

A samozřejmě bereš to nejhezčí.

V sedmé třídě poprvé na lyžích. Slovenská Skalica, kožené lyžařské boty a vázání Kandahár. Víc si nepamatuješ. Z lyžáku na střední si vzpomínáš jen na příhodu s vázáním G30, které si po prvním pádu marně hledal na sjezdovce, než ti zkušenější spolužák prozradil, že ho máš na podrážce. Proto si byl o pár zim později rád, když se na vejšce lyžák pro nedostatek sněhu nekonal.

Své děti si chtěl podobných trapasů ušetřit, a proto ses před lety rozhodl, že s nimi na hory budeš jezdit odmalička. Jsi naštěstí přirozený sportovní talent, takže stačil jeden den na Mezáku s instruktorem, abys pochopil, že kotva má na svahu jiný význam než na vodě. Svůj status lyžaře sis pak stvrdil přečtením vybraných pasáží z životopisu Alberta Tomby.

V roce 2006 jsi poprvé vyrazil do Alp. Než sis stačil nalepit rakouskou dálniční známku, byl si v Itálii. Takže Dolomity. První sezónu si jezdil lyže z půjčovny. Už o rok později ses v lanovce na Kronplatz chlubil vlastními prkénky. Koupil si je v Chomutově na náměstí. Hodinu si tenkrát s prodavačem vedl odbornou diskusi, abys nakonec koupil to nejlevnější, co tam měli.

Na takové to domácí klouzání to těch šest let stačilo. Jezdil si výhradně s dětmi, takže vlastně nikdo nepoznal, že neumíš lyžovat. Vypadal si na těch lyžích dobře, ale sám si cítil, že umět se lyžemi v kabinkové lanovce hned napoprvé trefit do přihrádky na lyže z Tebe ještě dobrého lyžaře nedělá. Rozhodl ses tedy koupit si své první pořádné lyže. Jenže které vybrat?

Naštěstí máš kolem sebe ty správné lidi. Třeba takový Tomík. Je známý tím, že již na prvním stupni vejprtské jednotřídky si nahrubo otesal dvě malé fošničky, neuměle si na ně napsal Sulov a sjel s nimi Zabitýho o setinu sekundy rychleji než by to dokázal Gustavo Thöni. Je tedy jasné, ke komu sis šel pro radu, jaké lyže si máš koupit.

Letos je v sedmé třídě tvoje dcera. Na rozdíl od Tebe před třiceti lety, ona se letos vrátila z lyžáku nadšená. Prý se konečně naučila parádní carvingový oblouk. Slíbila tě ho naučit. Ty se ale bojíš, že nové lyže nezvládneš… ani zastrčit do přihrádky v lanovce.