Baví tě to. A je to znát. Umíš vyprávět příběh. Nejen slovem, ale i obrazem. Zatímco dobrý text napíšeš i obyčejnou tužkou, hezké video už vyžaduje kvalitní techniku. Samozřejmě souhlasíš s pravidlem, že nejlepší kamera je ta, kterou máš právě po ruce, ale jak často potřebuješ natočit právě přistávající mimozemšťany?

Pro zaznamenání momentek máš iPhone, akčnější záběry obstará sportovní kamera Sony HDR-AS15, ale na opravdu parádní záběry kameru nemáš. No, jasně, kamera Canon Legria HF 200. Přesně před třemi lety jsi tu o ní psal. Není to špatný kousek, ale je to jen takový o něco chytřejší kompakt mezi kamerami.

Jenže ty už jsi dál. S kompaktním fotoaparátem už také pár let nefotíš. Když chceš hezkou fotku, vezmeš zrcadlovku. Proto toužíš po zrcadlovce i mezi kamerami. Chceš točit kamerou, která má výměnné objektivy, ostřit umí pomocí kroužku na objektivu a o hloubce záběru nechá rozhodnout kameramana lehce přístupným nastavením clony.

Počátkem letošního roku Canon představil model Legria HF G25. Ještě před nedávnem sis myslel, že by to mohla být tvá příští kamera. Požadavek na plně ruční ovládání splněn, ale proč přístroj za více než pětadvacet tisíc umí natáčet pouze prokládaný obraz (50i)? Budoucnoust je přeci nejen v aluminiu, ale i v progresivním režimu snímání (50p)!

Naštěstí teď Canon ohlásil model, který je bez kompromisů. Legria HF G30. Kromě toho, že se díky progresivnímu režimu nebudeš muset bát natáčení rychlých scén, má aktuální novinka proti výše zmíněnému modelu lepší objektiv i čip, obrazový procesor DIGIC DV4, nebo o hodinu delší výdrž baterie Jedinou její nevýhodou je, že se dosud neprodává.

Těšíš se moc.

Canon Legria HF G30 (zdroj obrázku: Canon.de)

Obědváváš doma. Každý den. Dnes v poledne ti ale cestou domů v autě zazvoní telefon. Kamarád je právě v Chomutově a rád by s Tebou zašel na oběd. Voláš domů ženě, omlouváš se z dnešního oběda a za chvíli sedíš s přítelem u stolu v Hřebíkárně.

Už jsi tu byl párkrát na večeři, případně na odpolední kávě. Moderní nekuřácké prostředí na začátku Bezručova údolí. Dnes jsi tu tedy poprvé na obědě a jsi zvědavý, zda i kvalita hotových jídel bude tak vysoká jako u jídel na objednávku.

V denní nabídce je tomatová polévka s bylinkovými noky, jako hlavní chod vybíráš penne s cherry rajčátky, slaninou a rajčatovou omáčkou. Obojí pohledově i chuťově famózní, jsi nadšen. Kávu si dáváš ale až doma. Samozřejmě s manželkou.

Popisuješ zážitek z oběda. Žena se ptá, zda ti v Hřebíkárně chutnalo více než doma. Odpovídáš, že samozřejmě bylo znát, že oběd připravoval profík. Ale že srovnání by kulhalo stejně, jako kdybys měl srovnávat kvalitu sexu doma a v nevěstinci.

Příště raději zůstaneš doma. Ale všem ostatním návštěvu zařízení, kde pracují skuteční profesionálové, vřele doporučuješ.

Už jako malé dítě jsi byl zvláštní. Nebylo ti ještě ani deset, když sis na noční stolek položil sešítek, do kterého sis zapisoval, v kolik jsi šel spát a kdy ses ráno probudil. Mrzelo tě tehdy, že nedokážeš přesně určit čas usnutí.

Uplynulo více než třicet let a další z tvých dětských snů se plní. Před pár týdny totiž začal Apple prodávat náramek Jawbone Up. Pokročilá senzorická technologie v něm obsažená pečlivě monitoruje nejen tvoji pohybovou aktivitu, ale i spánek.

Teď už tedy víš naprosto přesně v kolik hodin jsi usnul, jak dlouho jsi spal tvrdě, kdy jsi byl v říši snů a v kolik ses byl vyčůrat. Ráno tě náramek vzbudí jemným vrněním, samozřejmě v čase měkkého spánku a ty se tak díky tomu cítíš mnohem odpočatější.

Během dne pak náramek měří tvojí pohybovou aktivitu, kterou převádí do počtu ušlých kroků. Chvíli ses bál, že tvá žena dle grafu fyzické aktivity pozná, kdy jsi měl sex. Ale můžeš být v klidu, vždyť ten náramek přeci nosíš přesně podle návodu.

Na té méně aktivní ruce.

Víš, kámo, pokud si dětství strávil zavěšený na Pomě a tvé první Artisky ti podepsala Olga Charvátová, měl bys být dnes už slušně vyježděný. Lyžování je pro tebe především radost a nikdo se ve tvém okolí už dávno nediví, proč si do lanovky místo chytrého mobilu bereš dva kulichy.

Jenže já v dětství neměl než dvousedadlové saně zanechávající na prvním sněhu rezavou stopu. Před lety jsem sice kvůli dětem začal lyžovat, ale těch pár dní v roce ze mě vášnivého lyžaře neudělá. O tom jsem ostatně nedávno psal. Ale ty mé vášně znáš, proto tě nepřekvapí, co mě na horách baví.

Ski Tracks

Hele, brácho, jasně, v první řadě je to rodina. Jak má vypadat film z rodinné dovolené se brzy dozví nejen diváci v chomutovském multiplexu. A hned v druhé řadě mě na horách baví technické hračky, které udělají z lyžování zábavu i pro člověka, který s kulichem mezi koleny nejezdí.

Už loni jsem měl v mobilu aplikaci Ski Tracks, která zaznamenává najeté kilometry na svazích i v lanovkách, maximální sklon sjezdovky, nebo průměrnou a maximální rychlost. I letos jsem díky aplikaci měl dokonalý přehled o svém pohybu na sjezdovkách. Alespoň tedy v řeči čísel, grafů a map.

Letos se na Kronplatzu objevila novinka. Technologicky vymazlený BMW slalom. Postavíš se na start ve tvaru ledviny, kde turniket identifikuje tvůj skipas, aby tě následně pustil na trať. Jízdu mezi brankami automaticky sledují tři kamery umístěné podél trati. V cíli čeká tabule s výsledným časem. Nemusíš si ho pamatovat, stačí neztratit skipas.

Skiline

Na chodbě nejlepší restaurace na vrcholu kopce najdeš přístroj s velkou obrazovkou. Přiložíš k němu svůj skipas a za chvíli už sleduješ záznam slalomu. Režisér přepíná kamery jako při rozhodujícím závodě Světového poháru. Letošní hory jsme s dětmi strávili prakticky jen mezi slalomovými brankami v honbě za nejlepšími časy.

To jsem ale ještě nevěděl, že stačí mít v chytrém telefonu aplikaci Skiline. Je to pecka. Zadáš do ní číslo svého skipasu a všechna videa z projetých slalomů máš v mobilu. Neměl jsem ale sílu vidět všechny svoje záznamy. U třetího jsem se sledováním svého stylu jízdu raději skončil. Tahle technická hračka, kvůli které mě má lyžování bavit, mi dokonale zkazila náladu.

Zcela jasně mi totiž ukázala, že bych se měl především naučit pořádně lyžovat.

Druhou verzi Octavie máš doma už sedmým rokem. Jsi šťastný pokaždé, když ti manželka podá klíče a poprosí, zda bys jí nemohl zajet na pumpu. Těch aktuálních sedmnáct stokorun za plnou nádrž stojí za těch pár minut, co se můžeš polaskat. Něco jste spolu prožili, stále tě baví, dosud se ti neokoukala a navíc víš, že i po letech se na ní můžeš spolehnout.

Ano, stále je tu řeč o Octavii. Koncem minulého roku byla představena její další generace. Nikdo už o její kráse nenapíše lepší článek než GTI, který svůj dokonalý text začal přesným popisem stavu: Nejsou slova a nejsou věty. Je než absolutní očarování, absolutní nadšení, absolutní pokora a absolutní řád. Nedivíš se, že tato slova už visí nad vchodem každého škodováckého autosalonu.

Tentokrát necháváš na hlavě, nejdeš dovnitř, auto už tě čeká venku. Přesto smekneš. V bílé vypadá královna Octavia Třetí jako princezna. Otevíráš dveře a sedáš dovnitř. Vše je na svém místě. Jako doma. Hned víš, kam sáhnout. Testované auto je sice ve výbavě Elegance, ale na muzice se šetřilo. Přesto oceňuješ, že i obyčejné rádio Swing dokáže odfiltrovat z tuc-tuc-tuctové komerční stanice jen kvalitní skladby.

Žádné tuc-tuc-tuctové skladby

Klíče z kapsy nevyndaváš, jen vyšlápneš spojku a stiskneš tlačítko pod volantem. Motor dává o sobě slyšet, jedeš totiž diesel. Už sis odvykl, kombinovaná spotřeba 3,8 l/100 km je sice lákavá, ale pro svůj vůz bys raději volil benzínovou jedna čtyřku. Řadička navíc v testovací motorizaci nenabízí šestku (kdo by pak jinak kupoval Golf, že?), ale neboj, ke stotřikilowattovému benzínu ti šestý stupeň přibalí.

S autem se projíždíš téměř hodinu. Testuješ ovladatelnost v serpetinách mezi Okořínem a Zaječicemi, zkoušíš akceleraci v dlouhým táhlým na třináctce od Baumaxu. Jsi z auta nadšen. Znáte se chvilku, ale ty máš pocit, že ho jezdíš odjakživa. Marně si lámeš hlavu, jestli ti v průběhu právě projetých desítek kilometrů něco zkazilo náladu. Tohle jsou momenty, které rozhodují o výběru Tvého příštího auta.

Bravo Škoda!

Škoda Octavia III. generace

Vždycky jsi toužil psát si deník. Ale dlouho si neměl co zapisovat. Anebo ses možná jen bál psát. Pak se začaly rodit děti, stránky tvého života dostávaly smysluplný obsah a ty ses osmělil. Blog si píšeš už bezmála deset let. Ale to není klasický deníček. Naštěstí pro iPhone existuje řada aplikací, díky kterým lze snadno zaznamenávat kroniku života.

Seznam tagů (dle abecedy)

Poslední dva roky si používal Memento. Pro začátek dobrý. Přidat zajímavý zážitek, otagovat pro lepší třídění, případně doplnit fotkou. Ale příliš si to nepoužíval. Sice díky této aplikaci víš, kdy měla Klárka naposledy antibiotika, nebo že před dvěma lety při šachách Adámek říkal pěšcům “pindíci” a střelcům “střelníci”, jenže necelé dvě stovky záznamů za dva roky jsou málo.

Koncem minulého roku sis udělal radost nákupem aplikace Day One, ve které máš po dvou měsících již bezmála stovku záznamů. Není divu. Teď už totiž jen stačí pozorovat svět kolem sebe. Všímat si jeho detailů. To je na tom všem to nejtěžší. Ale jakmile to zvládneš, máš vyhráno. Zaznamenat život je pak pomocí Day One naopak velmi snadné.

Prohlížet zaznamenané události můžeš několika způsoby. Tak jak šly za sebou, výběrem z kalendáře nebo si necháš udělat galerii z fotografií. Asi nejčastěji budeš používat třídění dle tagů (štítků). Když totiž událost zaznamenáš, můžeš ji otagovat několika štítky. Že to vypadá složitě? Tak si to pojďme vysvětlit na konkrétní situaci.

Zobrazení událostí v galerii

Vyrážíš na běžky. Je sobota dopoledne, bereš s sebou děti, připojuje se k vám spřátelená rodina. V jedné z přestávek vezmeš telefon, spustíš Day One a zatímco popisuješ událost, aplikace k ní sama připojí informaci, že jsou -2 st. C, oblačno a stojíš kousek od Lesné. Přidáš společnou fotku a tagy “sport”, “běžky” a “děti”. Práce na několik málo vteřin.

Další výbornou funkcí deníčku je synchronizace přes iCloud. Cože? Nerozumíš? Tak se pojďme vrátit do bílé stopy. Ještě než si po pauze stačíš připnout běžky, zaznamenaná událost už byla automaticky přenesena do iPadu, který doma bere do ruky tvoje žena, aby se aktuální fotkou z Lesné pokochala dřív, než s dětmi přijedeš na oběd.

Ale nezapomeň. Ani tisíc podobných aplikací ještě nezaručí, že kronikou tvého života bude jednou radost listovat.

Víš, kámo, na krabičku kreatinu ti to nenapíšou, ale jedna tabletka ti na dvě hodiny sníží IQ o padesát bodů (neboj, do mínusu tě to nepustí). Jinak by ses totiž po příchodu do posilovny musel ptát, co tam kurva vlastně děláš. Není pak divu, že mezi benčem a legpresem pozveš kámoše na film. Jasně, dvojka Postradatelní, o jinejch filmech se mezi chladnou ocelí nemluví. Alespoň teda večer, kdy kluci z gymplu odešli domů psát úkoly a v posilovně tak už nezůstal nikdo, kdo v minulosti nevlastnil VHS přehrávač.

Hele, brácho, úvodních deset minut filmu muselo spolknout devadesát procent rozpočtu, počet mrtvejch překonává dvojku Žhavých výstřelů, testosteron z většiny scén by se dal stáčet do PET láhví, Van Damme předvádí proslulou otočku, Chuck Norris vypráví vtipy o sobě, Arnold „is back“ ve svý kožený bundě z jedničky Terminátora, Bruce Willis vypadá furt stejně dobře a Sly je největší drsňák všech dob. Za tenhle kýč z pravýho kočičího zlata maj u Tebe všichni tihle hoši z Jurskýho parku panáka Glenlivet 18 yo.

Scénář, příběh, gradace, dialogy, všechno špatně. Ale to vůbec nevadí. Tohle je prostě Sex ve městě pro kluky. Kdybys nebyl macho, tuhle zfilmovanou encyklopedii akčních filmů si pouštíš u každýho žehlení.

Jak vybrat sportovní kameru už víme. S tématem jsme se rozloučili ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že aktuálně nejlepší sportovní kamery jsou modely GoPro Hero 3 a Sony HDR-AS15. Pojďme se nyní seznámit s tím, proč jsem se rozhodl pro předmětný přístroj a jaké jsou mé první zkušenosti s ním.

Hned v úvodu si ale přiznejme, že by bylo bláhové v následujícím textu očekávat podrobnou recenzi (pro důkladný a precizní test kamery Sony HDR-AS15 si odskočte jinam). Nemám potřebu rozebírat úroveň chromatické aberace, nebo onanovat nad velikostí datového toku. Smysl tohoto článku je jiný.

Chci varovat před názorem, že za osm tisíc dostanete kameru, kterou natočíte všechno. Pokud byste takto uvažovali, pak chápu bědování nad tím, že kamera má pevně zaostřený objektiv (fix focus), nebo že nemá náhledový displej. Hledáte-li plnohodnotnou náhradu za svojí stařičkou kameru BetaVHS, sportovní kamera není dobrá volba.

V mém případě se popisovaný přístroj stal až třetí kamerou do rodiny. Chci-li točit něco důležitého, vezmu kompaktní kameru Canon Legria HF200 a stativ. Reportážní videa řeším použitím telefonu iPhone 4S, který také dokáže natočit kvalitní Full HD záznam. Do bazénu nebo na lyže si pak vezmu Sony HDR-AS15.

Při snímání sportovních aktivit přeci nevadí, že kamera neumožňuje ruční či automatické ostření. Neumím si totiž představit, že by při ostré jízdě ze svahu kamera neustále řešila, jaký objekt má zaostřit. A že nevidíte co točíte? No a co? Vy snad máte na černé sjezdovce čas sledovat cestu přes hledáček v kameře?

zdroj: SONY

Přesto ale existuje možnost, jak poměrně pohodlně zjistit, co kamera právě zabírá. Stačí mít telefon s operačním systémem Android nebo iOS, do kterého si stáhnete aplikaci PlayMemories Mobile. Ta pak kromě živého náhledu na snímanou scénu umožňuje i vzdálenou práci s kamerou.

Funguje to bezvadně. Řekněme, že stojíte na sjezdovce a kameru máte na přilbě (doporučuji přikoupit příslušenství Sony BLT-HB1 pro nošení přístroje na hlavě). Vyndáte si z kapsy telefon, ke kterému se mezitím kamera automaticky připojila pomocí Wi-Fi a spustíte nahrávání, aniž byste byli nuceni nahmatat to správné tlačítko na kameře.

V přehledném menu mobilní aplikace si můžete nastavit i parametry záznamu. Například před jízdou v U-rampě je vhodné přepnout kameru do režimu SSLOW (volba je otázkou několika tapnutí na displeji mobilu). Video bude natáčeno s úctyhodnou frekvencí 120 snímků za vteřinu, čímž docílíte čtyřnásobně zpomalených záběrů.

Nebo se rozhodnete změnit obrazový úhel ze 120 na 170 stupňů, abyste do záběrů dostali širší prostor. Nastavení můžete opět provést přes telefon a to ať máte kameru umístěnou kdekoliv. Jen pozor, z vlastní zkušenosti při natáčení v bazénu už vím, že pod vodou je to se signálem Wi-Fi špatné, takže na živý náhled v tomto případě zapomeňte.

Akční kameru od Sony jsem si vybral mimo jiné i pro její tvar. Chci mít kameru na boku přilby. Ač nejsem žádný čahoun, kameru GoPro Hero, kterou lze přimontovat jen z čela helmy, bych téměř jistě poškodil hned při prvním nastupování do kabinkové lanovky (tím netvrdím, že kamera umístěna na boku je zcela v bezpečí).

Nepředpokládám, že budu stříhat videa složená výhradně ze záběrů ze sportovní kamery (čest výjimkám). Ale díky kameře Sony HDR-AS15 se má rodinná videa stanou více akčními a budou obohacena o záběry, které by mi klasické kamery nebyly schopné nabídnout.

A nic víc od této kamery ani nechci.

Recenzenti předmětné desky obvykle v úvodu vyjmenují aktivity všech členů skupiny. Připomenou Švejdíkovu roli zpěváka kultovních Priessnitz, Neuwerthovu spolupráci s Tata Bojs nebo Muchowovo účinkování v Ecstasy Of St. Theresa. Samozřejmě nesmí chybět informace, že výše jmenovaný tým stojí za hudbou k filmu Alois Nebel a comebackovou deskou Václava Neckáře.

Nerozumím tomu. Vždyť je to plýtvání prostorem v médiích a pohrdání čtenáři. Pokud někdo ta jména nezná, nebo si je nedokáže správně zařadit, ať se vůbec nesnaží si novou desku Umakartu pořídit. Pro nás ostatní by stačilo jen napsat: Ano, druhý počin kapely je stejně skvělý jako osm let starý debut. Víc není nutno znát, každý si už prožije příběh desky po svém.

Opravdu nemá cenu přemítat o tom, do jakého hudební žánru písně zařadit (pojmenování elektro-indie-folk navíc vypadá dost strašidelně na to, aby měl někdo odvahu to napsat). Nemá smysl zabývat se texty vyprávějícími příběhy s motivy hor vysokých a lesů hlubokých. Spokojme se s konstatováním, že máme co do činění s neveselou hudbou s ještě smutnějšími texty. Pro mnohé soundtrack jejich života.

Nebojím se znovu použít odstavec, který jsem napsal v recenzi již zmíněné desky Václava Neckáře Dobrý časy: Není to hudba do auta. Není to hudba na běhání. Není to hudba k práci. Ale ve chvíli, kdy dohasínají všechny ohně, kdy člověk zůstane sám, bez myšlenek upínajících se k okolnímu světu, zjeví se náhle prostor, kde ještě stromy rostou s pokorou až do nebe.

Poslední týden chodím spát o hodinu dříve než obvykle. Lehnu si do postele a do sluchátek si pouštím desku, kterou nechci poslouchat před desátou večerní (ano, je chvílemi nepřístupná). Ale ne z důvodu, že by snad v ní byla sprostá slova. Ale protože je to kurevsky výjimečné album, které si zaslouží být vrcholem dne.

Víš, kámo, dobrý muziky stále vychází dost. Párkrát do týdne ke mně večer přichází sličná Diana Krall, aby mi zazpívala ze svýho novýho alba Glad Rag Doll do jazzovýho hávu oděný sto let starý skladby. Další ženou, kterou si k sobě po večerech zvu a jejímž pracovním nástrojem je její… hlas, je Radůza. Prostřednictvím její nový desky Ocelový město si s ní užiju i pár divočejších chvilek, ale dokonalá bude Radůza teprve ve chvíli, kdy léty dozraje do úrovně Hany Hegerové.

Hele, brácho, výše zmíněné dámy jsou fajn a je mi s nimi moc příjemně, i když to nejsou na poslech žádný lehký holky. Jenže pak kurva přijdou Soundgarden, kteří po dlouhých šestnácti letech vydají novou desku a já rázem pochopím, kde je moje místo. Byly to totiž ranný devadesátky, který formovaly můj hudební vkus. Čím byly pro naše fotry Led Zeppelin, Deep Purple a Rolling Stones, tím jsou pro mě Pearl Jam, Alice In Chains a Soundgarden.

A zatímco Diana Krall nebo Radůza mě večer dokáží spolehlivě uspat, ostří hoši ze Soundgarden mě umí dokonale rozpálit.

Celou desku King Animal si můžeš poslechnout na této stránce.