Srpen 1989. Noční směna na valníku při česání chmele. Debaty o nutném konci komunistického režimu. S neomylností osmnáctiletého člověka víš, že to již brzy musí přijít. Ale vlastně o tom režimu nevíš o moc víc, než píše Svobodné slovo nebo Mladá fronta. K rebelii ti stačí znát zpaměti všechny písně Karla Kryla.
Je pátek večer, 17. listopad 1989. Právě ses vrátil na kolej z hokejového zápasu Škoda Plzeň – CHZ Litvínov (chemici, kterým jsi tehdy fandil, prohráli). Spolužák z vedlejšího pokoje tě vítá s informací odposlechnutou z rádia Svobodná Evropa. V Praze se prý stalo něco velkého. Další podrobnosti se dozvídáš v pondělí v menze ve frontě na jídlo.
Celou noc pak na koleji píšeš letáky, které ráno v trolejbuse rozdáváš ospalým škodovákům. Následuje řada týdnů, které se pro Tebe stávají neuvěřitelným tripem. Nepamatuješ si toho mnoho. Vše vrcholí nocí na pražské filozofické fakultě, ránem před Federálním shromážděním a skandováním na přicházející poslance “Volte Havla!”.
Co se za poslední čtvrtstoletí změnilo? Na první pohled nic. Tvůj oblíbený hokejový klub totiž i letos 17. listopadu prohrál. Na druhý pohled tu ale dramatická změna je. Už nefandíš “Cheze”, ale Pirátům Chomutov.
Piš víc Laco! Ale jo, zase chápu, takhle významných dnů v životě moc není.
To muselo být skvělé… myslím zažít tu dobu v roli studenta. Já si pamatuji akorát to, že se rodiče o něčem bavili… že jsem dal pár pěkných gólů na rybníku… a že pod náma praskl led.
jojo, v pátek ještě přizdisracím studentem, v sobotu vzpouzejícím se synem (jedu do Prahy, něco se tam děje a já tam BUDU!), v neděli v Praze opatrným na každý krok, v pondělí „jdeme na hrad“ (ale jsou tam tanky ! = jedno otéčko na mostě) a úterý už trip na václaváku v plné palbě, středa až silvestr jeden velkej tobogán … palačinková párty po svatořečení Anežky … Havel v kraťasech na Hradě … Te Deum … rozpouštění STB. Mladost – radost.
Ahoj Laco, trochu mimo OT, ale musím ti to někam napsat. V pátek se na jedný ČEZácký akci stala neuvěřitelná věc. Shodou náhod tam hrál Olda Krejčoves, tak za ním jdu, že dáme ňáký pivo a pokecáme ( nemluvil jsem s ním 15 let ) a srazil jsem se u podia s nějakým chlápkem v brejlích a on na mě že je Oldův spolužák z průmky. Chvíli jsme na sebe čučeli a pak říkám, “ No nazdar Zbeede, ty vole …“ Tak jsme dali pár piv a upekli, že když bude příští rok to 25 výročí, mohlo by těch piv být víc a spolužáků taky. Tak buď na příjmu, něco se chystá ….:-)
Laco, pěkný připomenutí! Díky bejku!
Končil jsem akorát Vejprtskou univerzitu. Do dnes si pamatuju, a je mi z toho zle, jakej jsem měl pocit, když se ze srabů stali odvěký bojovníci proti komunismu. Jedinej jako chlap se ukázal ředitel školy. Nikdy bych to do něj neřekl. Ale jeho víra v komunismus ho donutila si sáhnout na život. A to nevím o tom, že by kdy komu uškodil. Venca Netolický ho naštěstí našel s podřezanýma rukama včas.
Jako třída jsme ho šli navštívit do nemocnice. Nebylo třeba slov. Věděl, že mu nikdo nic nevyčítá, že mu všichni odpustili. Byl na nás hrdej, my byli hrdý na něj.
Takhle měla skončit celá éra. Smířením bez výčitek, bez návratu k rudým vzpomínkám.
Máš pravdu Laco, nic se nezmněnilo.
17. listopad 1989?
Stojíme u nástěnky v hale Filosofické fakulty. Čekají nás zápočty. Na nástěnce čteme výzvu, chystá se studentský pochod. Několik z nás, dálkařů, přemýšlí, že by se taky připojili. Však pojďme podpořit mládež (věkově jsme na tom plus mínus stejně, ale jako pracující a zároveň studující se tak nějak cítíme „starší“).
No jo…sakra…ale ty zápočty. Právě, abychom je všichni udělali, pozvali jsme profesory do Obecního domu na „dýchánek“. No tak s mládeží popochodujeme příště.
Večer po pár skleničkách vidíme obrněné policejní vozy a vodní děla. V metru pak potkávám dobité studenty. A jeje, zase se něco děje. Po kolikáté už tento rok? To nemůže dlouho vydržet.
Druhý den v Chomutově v práci mě obklopí kolegyně: „No tak povídej, vyprávěj…co se tam dělo? Jaké to bylo a jak to dopadlo? Bylo to hrozný?“
„Jak se co kde dělo? Jo tááák…no zase ňáká demostrace…vodní děla a táák.“
„No to se mi snad zdá. Vona je v Praze, v centru dění, kolem ní se mění dějiny, je uprostřed revoluce a vona nic neví.“
Revoluce? No pro mne neviná vinná. Zápočty jsem tehdy měla.
A co se změnilo? Ty zápočty mám pořád doma. Byly poslední, školu jsem nedodělala. Po revoluci byl na fakultě chaos a z práce mě nechtěli pouštět. A pořád se cítím „tak nějak starší“.
😀