Dnes jsem si pro vás připravil sladký dezert. Ovšem jako společný výtvor. Tedy, byl bych rád. Předpokládám, že výsledkem bude takovej vanilkovej guláš. Samozřejmě nebude vadit, když bude ozdobenej šlehačkou ze spreje, nadrolenou mátou z pytlíku a ostatního, co dům dá.
Budeme si dnes psát o dětech. A protože zde už nikoho nebaví číst o tom, jak jedinej Laco má skvělý děti, budeme si psát výhradně o dětech našich! Našich nejkrásnějších, nejlepčích, nejvychovanějších a rozhodně nejšikovnějších.
Je mi to jasný, co se Ti právě honí hlavou. Ne každej má vedle postele několikaterabajtovej server, kde má všechno sestříhaný podle příručky do kapsy od Camerona. Ne každej má ve svým třípatrovým mezonetovým bytě knihovnu na celou vejšku, aby to měl napsaný a svázaný do tisku.
Proto jen zapátrejte v pamětích, sešítkách od doby kojení až po současnost a obtiskněte všechno, co si pamatujete a co vás dostalo doma do kolen. Ničeho se nebojte. Na tento blog se nevztahuje nařízení o vysílání po desáté hodině. Prosím tímto tedy i ty, kteří zde často utíkají bez placení (komentářem), aby zde obtiskli svou digitální stopu vytvořenou jejich dětmi.
S dovolením tedy začnu sám. Toto jsou mé vybrané písemné záznamy převedené z kolikrát pouhým okem těžko postřehnutelných diskuzí. Samozřejmě ten opravdový okamžik nikdy již nezaznamenáte a tím spíš nepřetlumočíte.
Pro ujasnění. Hlavní aktéři jsou: Děti Klárka (6 let), Nikolka (8 let), žena Petra, mě netřeba představovat. Tak tady je ochutnávka:
1) Holčičky se učily vyhledávat na googlu v mapách. Vysvětleno jim bylo, že mohou napsat všechno, co jim to místo připomíná. Následovalo zadání do vyhledávače: Bransouze, babička, na kopci, slepice.
2) S Nikčou probíráme synonyma, homonyma a antonyma. Nikča chvilku dumá a pak povídá: „Tati mohlo by to synonymum být třeba: Potřebuju kakat…Máme kečup?“
3) Po lyžování si potřebuji dodat do těla zakázané povzbuzující látky. V tom se ozve Klárka: „Tati dáš mi taky magnesium? Hrozně mě bolí stehna. Hlavně tady u kotníků!“
4) Klárka dorazí ze školky: „Tati, já už vim nejsprostější slovo!“ Já: „Jo? A jaký to je?“ Klárka: „Píču!“ Já: „Tak za prvý je to strašně neslušný, za druhý tohle slovo vůbec neznám a pak… správně je to píča!“
5) Petra: „Klárinko, půjčíš mi 100 korun?“ Klárka: „Jasně!“ Po utracení se Klárka vrací k tématu: „Ale vrátíš mi 200!“ Petra: „Co blbneš? Dyk si mi půjčila jen stovku! No dvěstě ti nedám. Tak stodeset!“ a Klárka: „Tak jo! To je ještě lepší!“
6) Výlet k rozsvícení vánočního stromku. Nikolka s Klárkou potřebují hrozně na záchod a tak se za Májem vyčůrají mezi autama. Když je hotovo, Nikča se rozněžněně koukne na vzniklé obrazce na chodníku a povídá: „Tatínku koukej, to vypadá jako Česká republika!“ Klárka neváhá a sejme ji: „I ne! To vypadá jak když zajíc přepíná televizi a ještě ho u toho bolej haksny!“
7) Nikolka nedávno po příjezdu ze školy v přírodě: „Taťko, já už vim, co je to sex! To se musí do pipinky dát pindík i s koulema!“
Člověk aby měl strach děti pouštět do školy a školky. Co myslíte?
No a jako poslední soustíčko na závěr malé hudební představení. Nikolka před deseti minutama obdržela k zapůjčení kytaru…
Tak to je výborné Tomíku! Je vidět, že nemáš děti z pytlíku. Teda z pytlíku je máš, ale nejsou to děti instantní.
Laco, určitě si vedeš statistiky, to je zaznamenání hodné. Jako první na tomto blogu použila „nejsprostší slovo na světě“ šestiletá holka.
A k ústřednímu tématu. Snídali jsme, můj malý synovec zapíjel sousto a do ticha suše oznámil: Babi, to kakao je sladké jak piča.
Nonono….netlačte se tady všichni, nemám jenom Vás! Celý rok nic a teď hned celej zájezd!
TNT, četl jsem to uprostřed jednání….a mého vyprsknutí smíchem si všichni všimli. Synovec taky hraje evidentně první ligu. Tak doufám, že si dá bábička pro příště pozor 😉
Hezké, Tomíku. Také mám rád to období, kdy děti přestanou být jen o něco chytřejšími pejsky a začnou mluvit.
Dle Tvé výzvy i já přispěji hláškami dětí (a jak se tak dívám do svého archívu — ano, zcela překvapivě jsem kronikář rodiny — nejen hláškami těch nejmenších).
Klárka: Když jdeme s Áďou za maminkou, aby vyřešila náš spor, tak nám řekne, ať si ho vyřešíme samy. A pak se zlobí, když spor vyřešíme bitkou.
Adámek (bacha, bude to dojemné): Tatínku, já mám dvě srdce. Jedno je moje rodina a druhé je napůl Slavia a Piráti.
Matýsek: V kolik za chvilku přijde maminka?
A slíbenou jednu hlášku od manželky.
Já: Proč si bereš tuhle mikinu?
Markéta: Abych si nemusela brát jinou.
Laco, původně jsem chtěl dát prostor ostatním a tvoje komentáře (z nejjasnějších důvodů) zakázat. Teď vidím, to by byla velká, velká chyba!!!
Opejkal bych tu teď vanilkový lusky jen s TNTem…kurňa jak se to skloňuje ;-)…sám!
Hezké, moc hezké. Tomiku, dvě holky a navrch ještě manželku, ty se o svojí budoucnost nemusíš strachovat 🙂
GTI, jojo, přesně jak to píšeš. Očekávám, že se mi vklad začne každou chvilku vracet. Doma budu jen ležet u ovívání a vykrmování. Budu chodit ve vyžehlených montérkách do kolbenky a pohorky se mi při každým vstupu na směnu budou lesknout jak psí kulky 🙂
Hezké Tomíku. Řekla bych, že si nám naservíroval třešničku na dortu. Děti jsou nekonečná studnice mouder a nikdy mne nepřestanou překvapovat. Alespoň ty moje mi předhazují lahůdky, na které občas nemám protiargument. Od té nejmladší ale pokaždé následuje striktně: „Opovaž se to dát na fejzbůk.“ Nedávám. Respektuji ji. No ale o blogu řeč nebyla…..tak to bych asi mohla, ne? Jen pár perliček, spoustu si toho už nepamatuju.
Moje snaha o výchovný efekt té nejstarší ve věku ca čtyři roky:
„Ukliď si ty hračky.“ „Za chvíli, maminko.“ Po hodině: „Jestli si to neuklidíš, dám všechny rozházené hračky do krabice a odnesu je cizím dětem.“ „Za chvíli, maminko.“ Po několika dalších hodinách jsem vzala krabici a začala hračky pakovat. „Tak si mě neposlechla. Jdeme tedy hračky zabalit cizím dětem.“ Reakce dcery? „Ukaž, maminko, já ti pomůžu.“ No super. Krabici jsem tedy na několik týdnů schovala, nemohla jsem nedodržet slovo. Ale evidentně jí to bylo fuk, takže výchovný efekt žádný.
Ve dvanácti: „Já jsem ve tvém věku musela doma ….(následoval výčet všech mých povinností).“ Reakce? „No ale já nemusím žít tvůj život.“ No, měla pravdu. Dnes je dospělá a vždy měla svojí hlavu.
Nejmladší v osmi letech. Čte reklamní tabuli u Pizzerie. „Mami, co to znamená Sex on the beach?“ Starší si nezapomněla vtipně přidat: „Zeptej se paní učitelky na angličtinu.“ Já: „Opovaž se. Sex je sex a on the beach znamená na pláži.“ „Aha a to si sem jako píšou kdo to s kým kde dělá?“ Za mohutného řehotu té starší v klidu odpovídám: „Ne zlato. Tak se jmenuje jeden míchaný nápoj, který tu za tu uvedenou cenu prodávají.“
Po dvou letech, před pár měsíci. „Mami, co je to sex?“ „Jak si na to přišla?“ „No, my jsme četli jednu knížku ve škole a tam to bylo uvedené a někdo se ve třídě zeptal. Tak nám paní učitelka říkala, že je to když se holky a kluci třeba honí po chodbách.“ Podotýkám, že mají velmi starou dámu v důchodu, které téma bylo evidentně nepříjemné. „Jako, že utíkají po chodbě? No tak to je pěkná blbost. Vidím, že si budeme muset promluvit na vážné téma.“ „No ne, mami. Až příští rok. Na to mám ještě čas.“ Chytrá holka.
Před pár dny v 2:30 mě z hlubokého spánku vzbudí telefon. Na displeji moje dcera, která v tu chvíli spala vedle mne. V hlavě totální alarm…sakra…ona ho zapomněla v autě a teď mi ho vykradli a zase rozbili okno..nebo mi kradou auto. Zvednu to: „Prosím. Halooo.“ Nikdo se samozřejmě nehlásí. Co bych taky chtěla, nahlásit jméno a adresu? Uprostřed noci? Budím malou. „Nelinko, Neli, kde si nechala telefon?“ Otevře jedno oko, nechápavě na mne kouká. Pak mlčky vytáhne telefon z pod polštáře a okamžitě zase usíná. No super. A já pak další dvě hodiny vracela svoje srdce na místo a snažila se ho uklidnit.
Pecka na závěr. „Na co se dívaš?“ „Na tebe, maminko.“ „Joo? A co vidíš?“ „Ty nejhezčí oči na světě.“
No a teď zkuste nebrečet.
Paráda, Jeanne. Formou i obsahem. Díky.
Proč už dávno nemáš klíče od kuchyně?
Páč jsem bloger amatér. Nenapadá mne téma, které by mohlo zajímat i ostatní. Však víš, ve kterých sférách já lítám. A je lepší být dobrý komentátor než rozcupovaný špatný bloger.
Hmm…vím. Trošku alibismus 😀
A kdo z nás chce sekundovat Lacovi? 😉 O tom to právě je Jeanne. Já myslím, že každý, kdo si to zkusí, změní svůj přístup ke komentování.
Jeanne, ty snad myslíš, že mě napadají témata podle toho, co by se líbilo komentátorům? Vařím jen to, na co mám sám chuť. Vařím vlastně jen to, co bych si sám rád objednal v jiném podniku.
Jeanne, věř mi, že neznám moc lepších kuchařů než jsi ty. A mezi kuchařkami bys tady už vůbec neměla konkurenci. Tedy, myslím. V každém případě by tu byl někdo další, kdo by mohl mít službu i v neděli.
Dobrá tedy. Já se nad tím tedy zamyslím.
Moc pěkné Jeanne. A těším se na druhou večeři 😉