Je podzim, konec sezóny a mraky lítaj těsně nad stromy. Čas na melancholickou desku. Již od léta víš, která to bude. Před pár dny vyšla. Zaregistruješ se kvůli tomu na Supraphonline.cz a za příjemných 149 Kč kupuješ desku Ve tvý skříni od skupiny Ille.
Noříš se do prvních tónů a nestíháš obracet kalendář. Hudba barevná jak krušnohorské lesy v září, křehká jak první říjnový led na Kamencovém jezeře, chladná jak města pod listopadovou inverzí a přitom prozářená sluncem jak Klínovec za jasného počasí.
Takto má vypadat moderní pop. Takto má vypadat spotřební hudba, u které se necítíš trapně. Takto mají znít texty, u kterých má smysl přemýšlet. Až budou skladby z této desky rotovat v mainstreamových rádiích, začneš věřit v lepší zítřky hudebního vkusu většinového publika.
Ale ještě potrvá dlouho, než bezduchý hudební balast v rádiích nahradí hudba, která má duši. Ač trochu posmutnělou. Když ve skladbách uslyšíš hostujícího Jaromíra Švejdíka nebo Mardiho pochopíš, že hudbu pro tebe v této zemi dělá jen pár lidí. Jména zůstávají, mění se jen názvy kapel.
Priessnitz, Umakart, Vypsaná fixa. A teď Ille.
Tak jsem to ve svý skříni dal. Teda jako úryvky. Zapsal jsem si to Vypsanou fixou na Umakart. Teď si jdu dát pro schlazení jednu lázeň Priessnitz. Až vylezu ze skříně, koupim si to celý.
Palec nahoru za tip Laco a díky!
Tomíku, rádo se stalo. Tak ať se líbí. Poslouchal jsem dnes Ille ve vlaku z Berlína a paráda. Ani jsem u toho neusnul, jak soustředěně jsem se zaposlouchal.