Máš rád svého syna. Máš rád fotbal. Na obojí máš licenci. Ale kluky trénuješ již čtvrtým rokem. To je dlouho. Nejsi Alex Ferguson. Už loni ses rozhodl skončit. Jenže trenér u přípravky je něco jako převozník. Pokud za sebe nikoho neseženeš, trénuješ dál. Naštěstí jsou tvoji svěřenci nejen dobří hráči, ale i chytří kluci. A co je důležité, také jejich rodiče jsou fajn. Proto bylo snazší sehnat nového trenéra.
Kluci hrají poslední mistrák, u kterého jsi jako trenér. V poločase tvoji svěřenci prohrávají 1:3. Máš k nim řeč. Jako každou přestávku. Tentokrát ji ale ukončíš prosbou, že by ses jako trenér rád loučil vítězstvím. Od mužstva se ti dostává slibu, že zápas otočí. A skutečně. Třemi góly kluci přepisují skóre. Do konce zbývá pár desítek vteřin, když tvůj syn, opora zadních řad, udělá jedinou chybu v zápase. Jeho kličku útočník soupeře vystihne a jde sám na brankáře.
Takhle to přeci nemůže skončit. V posledním zápase tvé trenérské kariéry neztratíš vítězství v posledních vteřinách chybou vlastního syna. Útočník soupeře střílí, brankář vyráží. Bohužel se míč znovu vrací na kopačky útočníka. Další střela, brankář leží na zemi. Poslední vteřiny utkání vidíš zpomaleně. Míč míří do sítě. Když už je pouhých pár centimetrů od brankové čáry, vřítí se do obrazu tvůj syn a míč na poslední chvíli z prázdné branky vykopává.
Rozhodčí vzápětí ukončuje nejen zápas, ale i tvoji trenérskou kariéru. Stav 4:3 na ukazateli skóre vidíš rozmazaně.
„Muži se nehodnotí podle toho jak začínají, ale jak končí.“
Proč? Laco, proč? Končí Bílek? Nebo ti volal Abramovič? Tahaj tě do emirátů? Ne? Tak proč?
Jinak scénář jak ušitej pro 20th Century Fox.
Vankelte, povýšili mě. Samozřejmě, protože jsem byl nejlepší. Budu teď reprezentačním manažerem týmu přípravek Chomutov United.
Jo, scénář je to skutečně parádní. Ze života. Prý budu mít medailonek na Eurosportu a profil v Kickeru.
Myslel jsem, že tě přetáhl Převýšov – přeci jenom by to bylo pro tebe, jako slávistu, krok kupředu :-).
Hezké. Fakt.
GTI, díky. Fakt.
Laco, palec nahoru za celoživotní dílo na trenérské lavici!!! Hezký rozloučení!
Hold se nezapře malej srdcař jehož otec je největším srdcařem, kterýho znám. I Adamovi, a vůbec celýmu týmu palec nahoru!!!
Díky Tomíku. Jo, za šestnáct let to bude fajn, až si ráno stáhnu holografickou verzi deníku Sport, abych si přečetl, jak největší hvězdy reprezentace vzpomínají na svého prvního trenéra, který z nich vychoval nejen dobré fotbalisty, ale především skvělé lidi.