Z chorvatského deníku
Odjezd byl stanoven na páteční večer. Představa, že si vpodvečer na hodinku lehnu, abych byl na cestu svěží, byla bláhová. Mé srdce již tepalo v rytmu TDI a na spánek nemělo ani pomyšlení. Cesta přes Německo a Rakousko byla velmi rychlá, v noci minimální provoz, rychlost na rakouské dálnici prakticky a na německé i teoreticky neomezená, velké zdržení nás nečekalo ani před placenými tunely v Rakousku (jejich jména si nepamatuji, jen vím, že první byl za čtyři pade a druhý ještě o tři éčka dražší).

Po překročení hranic do Slovinska nás nejdříve čekalo asi 15 km placené dálnice, ale zbytek průjezdu kdysi nejbohatší částí Jugoslávie se odehrával na úzké okresce. Naproti tomu loni otevřená chorvatská dálnice je kvalitní, nadšený jsem byl z obrovského množství odpočívadel a toalet, na můj vkus bylo až moc tunelů a zdrcující byly především kolony dlouhé leckdy až patnáct kilometrů. Dvě hodiny nezařadíte vyšší rychlostní stupeň než jedničku.

V bdělém stavu jsem byl bezmála 48 hodin, hnípnul jsem si jen asi na půl vteřiny, ale stačil jsem se probudit dříve, než se kola auta potkala s krajnicí. Další dvě podobné krize jsem v jednom případě vyřešil závoděním s ostatními (vyšší rychlost zvyšuje pozornost) a v druhém případě mě naštěstí probrali výběrčí mýtného. Osvědčila se i nová deska J.A.R. a hry DJC. Řízení auta mě baví velmi a i za výše popsaných okolností jsem nebyl otrávený z toho, že jsem strávil za volantem bezmála dvacet hodin (1232 km). Představa zpáteční cesty mě rozhodně neděsí.