Týdenní dovolená v OÚNZV noci z neděle na pondělí byla naše čtyřletá Klárka přijata k hospitalizaci na dětském oddělení chomutovské nemocnice s podezřením na salmonelu (to se později bohužel potvrdilo). A protože manželka stále kojí malého Adama, bylo jasné, že průvodce nemocničním světem budu dělat já.

Premiéra to ale byla pro nás oba, neboť nepočítaje své první dny na tomto světě, nikdy jsem v nemocnici dosud neležel. Noční seznámení s naším novým domovem bylo dost depresivní. Malý pokoj osvětlovala z vysokého stropu zářivka, jejíž ostré světlo dopadalo na nábytek, který byl hitem tuzemského nábytkářského průmyslu sedmdesátých let.

Na sešlapaném linoleu se proháněly malé „rybičky“, které jsem naposledy viděl ve vaně činžovního domu, kde jsme bydleli v době, kdy se na výše zmíněný nábytek stály fronty. Ze sprchového koutu v rohu pokoje páchl odpad, a tak jsem byl rád, že záchody jsou na chodbě. Radost však trvala krátce, neboť jsem si uvědomil, že to v našem případě (zvracející a průjmující Klárka) není zrovna ideální situace.

Po pár dnech jsem se přistihl, že mi již nevadí ani zvuk prakticky neustále hlučícího větráku pod oknem nebo uklízečka budící mě utíráním prachu na skříni vedle mé postele. Časem si asi člověk zvykne na všechno. Jen ten čas utíká v nemocnici mnohem pomaleji…