Je fajn psát si deník. Nejlépe blog. S vyhledávacím políčkem v pravém rohu. Díky tomu jsem si připomněl, že za dosud největším fotbalovým zážitkem jsem jel přes Vojtanov, u benzínové pumpy před Mnichovem nás kontrolovala německá policie a nealko pivo v Allianz aréně před pěti lety stálo tři a půl eura. Jsou to informace, které z paměti vypadly, a proto je fajn psát si deník.

Na německém odpočívadle v českých barvách

Bylo úterý 12. června, když jsme něco po osmé ráno dozdobili auto. Návleky s českou vlajkou na zpětná boční zrcátka, malá šála na zadním okně, reprezentační dres na zadním bočním okně a vlajka přichycená tamtéž (o tu jsme posléze přišli, když si Adámek prdnul a já vyslyšel důrazný požadavek Klárky na otevření okna). Oděni v repliky reprezentačních dresů jsme vyrazili směrem na Drážďany, abychom tam najeli na silnici A4, která nás po několika hodinách dovedla do města Wrocław, místa konání zápasu fotbalového Mistrovství Evropy 2012 mezi Českou republikou a Řeckem.

Cesta probíhala klidně. Žádné slibované kontroly na hranicích, žádné placení mýtného. Jen o novém dálničním obchvatu města bohužel navigace nevěděla, a tak jsme si projeli centrum (zpátky nás na nový obchvat nasměrovali policisté regulující pozápasový provoz).

Dle informací, které jsem si před cestou sehnal, mělo být parkoviště přímo u stadionu vyhrazeno pouze pro autobusy (ale na místě jsme zjistili, že tam stála i auta), proto jsme měli v plánu zaparkovat na některém z mnoha záchytných parkovišť (P+W, P+R), která měla být zdarma. I přes spoustu směrovek jsme však bohužel na žádné z těchto míst nenatrefili. Nakonec jsme tedy byli rádi za místo v jakémsi velkém oploceném areálu mezi stromy. Za 10 euro.

Česko 2 - Řecko 1

Přijeli jsme včas, a tak jsme se mohli vypravit tramvají do centra města. Během zhruba třicetiminutové jízdy se s námi místní obyvatelé dávali do řeči, ptali se odkud jsme a jak dlouho jsme do Polska jeli. Ochotně nám poradili, na jaké zastávce vystoupit, abychom se na hlavním rynku mohli oddat karnevalové zábavě s ostatními fanoušky a popřáli úspěch v zápase.

V centru města jsme si připadali jako doma. Čeští fanoušci měli drtivou převahu a v záplavě rudých dresů bylo těžké narazit na příznivce Hellas v modrém. Vstup do fanzony byl zdarma, ale pořadatelé u vstupu při osobní prohlídce nekompromisně odebírali trubky, takže jsme raději korzovali ulicemi a zpívali v komunitě fandů populární písně Vysoký jalovec a Není nutno, aby bylo přímo veselo (o trubku jsme však nakonec stejně přišli před branou stadionu).

Důkazem, že nejvíce živo bylo odpoledne spíše mimo oficiální fanzony, budiž video, na kterém je Klárka a Adámek s brazilskými bubeníky.

Na stadion jsme dorazili hodinku před výkopem. Nádherná stavba. Zvenku i zevnitř. Mé obavy z toho, že budeme sedět v řeckém sektoru se nenaplnily. Kotlík jen několika málo tisícovek modrobílých byl totiž na druhé straně naší strany tribuny, kolem nás seděli kromě Čechů již jen Poláci, kteří v prvním poločase fandili nám, ve druhém pak remíze.

Nádherný výhled

Text národní hymny běžel v karaoke stylu na velkoplošné obrazovce, takže všichni Češi měli konečně jasno, že po lučinách hučí voda, kdežto po skalinách šumí bory. Prvních šest minut zápasu přineslo díky našemu vedení 2:0 takovou vlnu fanouškovské euforie, že vystačila na několik mexických vln a dokonce jsme se dočkali i  mexické vlny dvojité rozběhnuvší se v jeden moment do dvou stran. Nálada byla fascinující. Ohromná. Elektrizující. Fantastická. Prostě neuvěřitelná. Na pokřik Kdo neskáče není Čech skákali dokonce i Poláci.

Bohužel však ve druhém poločase musel střídat Rosický, což se na zhoršení výkonu našeho mužstva projevilo stejně jako hrubka brankáře Čecha, která probudila do té doby spící fanoušky soupeře. Celý zápas se tak díky rozdílným poločasům odehrál na jedné polovině hřiště. Naštěstí na té, za kterou jsme seděli, takže jsem od členů naší výpravy sklidil obdiv za výborný výběr místa.

Čím byl kdysi Šmicer na hřišti, tím jsem já mezi fanoušky české reprezentace. Fotbalovým štístkem. Naživo jsem viděl téměř desítku zápasů národního týmu (z toho třikrát v zahraničí) a vždy slavili výhru Češi. Teď v sobotu ale do Polska nejedu.

Jo abych nezapomněl. Nealkoholický Carlsberg byl za 12 zlotých.