Pátek večer. Venku tma a tři stupně nad nulou. Oblékáš si termoprádlo, navrch šusťákovku. Nasazuješ čepici a rukavice. Do uší sluchátka a vyrážíš na trať. Běžíš dlouhým táhlým od Globusu ven z města. Prší a od hor fouká ledový vítr. Přesně tohle jsi chtěl.
Nádhera. S každým dalším krokem se euforie zvyšuje. Celý den jsi bojoval se začínající rýmou. Teď je ale tvůj nos svobodný. Dýchá se ti skvěle, běžíš s neuvěřitelnou lehkostí. Blížíš se k cíli a tvůj šestikilometrový okruh ti nikdy nepřipadal tak krátký jako dnes.
Dosud jsi běhal jen na jaře a v létě. Za hezkého počasí a v dobré kondici. Dnes sis ale konečně na vlastní kůži otestoval dvě běžecké pravdy. Jseš-li nachlazený a zdravotní problém je pouze od krku nahoru, jdi to rozběhat. A co není v nohách, musí být v hlavě.
Bejku, je vidět, že ikdyž jsi tak ošklivej, tak že jsi šťastnej. Ti rozumim 😉
Přesně! Proč asi myslíš, že nejraději běhám ve tmě?
LIDI NESPORTUJTE!
Přesně Tomiku, já nikdy neviděl nikoho tak vesmírně ošklivého a zároveň šťastného. Ale Laco je jinak přece štramák, ne? To endorfiny z něj udělaly zrůdu!
http://www.bezeckaskola.cz/
PS: Co je u Globusu dlouhý a táhlý? Kókám na to z okna a jedinej kopeček tu na je ze Spořic na Hradiště.
Dobře Vankelte! Laco nám, kteří jsme v Chomutově naštěstí nikdy nebyli, může napsat cokoliv a my mu to věříme. Jsem zvědav na jeho dlouhou a táhlou reakci, protože Laco běží o život.
TNT, nevím jakou optikou se dívá Vankelt z okna. A dost možná, že když nasedne na autobus do Kadaně, připadá mu silnice od kulaťáku u Globusu směrem na Karlovy Vary jako rovina.
Samozřejmě, běžci s kondičkou jako mám já, kteří si svým aerobním tempem běží proti vichru z hor a ledovým kapkám deště, si prakticky žádného dlouhého táhlého také nevšimnou.
Ovšem pouze do doby, než se podívají na profil tratě (cca 0.8 – 2.5 km).
30 výškových na 2 kilometry… no, z kopce to není, to zase ne. Ale je to přesně jak píšeš. Pro nás, co běháme strojovým tempem zásadně proti větru, je profil trati jen statistický údaj.