Šťastný, a proto zklamaný
Jsem Potměšilý host. Co napůl je, chci docela. Jako občan přísedící, jako kdejaký náhodný muž, budu soudit. Ale ne Hanu Hegerovou, kterou je nutno obdivovat i za situace, kdy v jedné čtvrthodince zapomene třikrát text. Není totiž jednoduché si pamatovat náročné texty, které by drtivá většina jejích vrstevníků měla problém i přečíst. Nechci soudit ani to, že dramaturgie koncertu byla naprosto stejná jako před dvěma lety. Stejné vtípky, stejná skladba písní. Není totiž jednoduché vymyslet něco nového, když umělkyně nevydala dvacet let řadovou desku.
Chci soudit sebe. Nepřijal jsem totiž atmosféru koncertu. Nebavily mě depresivní písně o opouštění a míjení. Chtěl jsem něco jiného. Nejšťastnější jsem tak byl ve chvíli, kdy Hana Hegerová dala prostor Robertovi Balzarovi, Františkovi Kopovi, Zdeňkovi Fišerovi a Petrovi Maláskovi, aby v její nepřítomnosti zahráli několik jazzových skladeb. Podupával jsem si do rytmu a byl ostatními diváky považován za vetřelce.
Je to paradox. Čím jsem starší, tím více přestávám Haně Hegerové rozumět. Ale možná je to jen přechodný jev.
Je to přeci jen standartní marketingová křivka životnosti výrobku:-). Skutečná „NIRVANA“ přichází nečekaně, jen párkrát za život a zpravidla se těžko opakuje u stejného zážitku. Jenže my stojíc na nejvyšším vývojovém stupni všeho tvorstva naší matičky Země neustále toužíme ji zažít znovu a tak se do toho vrháme zpět po hlavě s očekáváním opakování nezapomenutelného. A ono to už napodruhé nepřichází, čemuž se pak stále dokola divíme …
LACO PROKLETÁSakra, Laco… Hegerová přece není produkt na opakované páteční diskotéky. Já na ni chodím co pět let… abych v mezidobí žil z té pauzy, po které následuje to nesmrtelné – já… stále… mám tě……. ráda.
Víc nemůžeš dostat. Neb to co dostaneš, to je maximum.
PROSÍM ČTIhttp://gti.blog.auto.cz…a-carrera Když ani to nezabere, pak je s tebou amen 😉
Myslím, že to není věkem. Písničky Hegerové nejsou úplně běžné konzumní zboží, je třeba na ně mít správné duševní rozpoložení. Prostě ti to tentokrát jen nesedlo do nálady. Možná je to dobře, já ji nejraději poslouchám když mám lehkou depresi. 🙂 Poslouchám Hegerovou a čtu Remarquea… 🙂
JÁ ALE KURÁŽ POSBÍRÁM A ŘEKNU VŠECHNO POPÍRÁM[1], [2] Pravdu máte oba. Hana Hegerová nemůže dát víc než dává, protože to co dává je MAXIMUM. Co však může posunout zážitek (a to oběma směry) jsou diváci. Právě oni tvoří atmosféru koncertu, na nich záleží, jak se koncert podaří. Oni jsou tím zesilovačem energie sálající z pódia. V Chomutově to ale prostě teď nefungovalo. Ale možná jsem se jen tomu úplně neotevřel, důvodů bylo vícero.
Jak třeba může postarší pán sedící kousek od nás prohlásit: „Hele ona má nějakou mladou kapelu“ Sakra, jakou kapelu? Vždyť snad každý z přítomných muzikantů šéfuje vlastnímu tělesu. To opravdu nebyl Orchestr Václava Hybše. A mladou? Vždyť už jsou to skoro padesátníci a HH doprovázejí dlouhé roky. Podobní návštěvníci na konci zatleskají, řeknou „Mámo, hezký to bylo viď?“, doma po návratu z divadla nazují papuče a za chvíli už neví, zda byli na koncertě nebo na pizze.
[4] Ano, souhlas. Proto ten podtitulek.
to SHARKANTo je kombinace mnohdy i na konopnej provaz 🙂 Jen bych tě upřesnil, HH není běžné konzumní zboží… tím je třeba Langerová. Hegerová je světový šansonový zenit. Já dokonce tvrdím, že nikdo na světě není lepší, nežli ona. Jsem schopen o tom dvě hodiny bez nadechnutí vyprávět… třeba pod černým obeliskem.
to GTIDvě hodiny? A bez nadechnutí? Jsi nebezpečný. 🙂
to SHARKANJo, bez nadechnutí… 🙂
I když znám jednu, a ta vydrží i tři hodiny bez nadechnutí. A na jakékoliv téma. Strašné. :)))
to SharkanNevím čemu říkáš „jakékoli téma“ :-))