Je prazákladem muziky jazz a blues?

---

Mám tu na blogu několik diskusních veličin. Čas od času se v komentářích objeví perla, kterou by byla škoda nechat zapadnout v diskusní pěně. Tentokrát si místo na titulní stránce zaslouží Tomík diskusním příspěvkem, který byl původně určený na blog kolegy GTI, kam se jej ale Tomíkovi z technických důvodů nepovedlo umístit.

Stuttgart. Někdy v létě v nedaleké minulosti. Bix. Kdysi zaplivanej jazzovej klub, kde si měl problém v oparu nikotinu dojít od vstupu k hlavnímu schodišti. Při prvním pohledu se Ti zatají dech. Věř mi, není to podívaná pro každýho. Jestli si do týhle doby něco znamenal, tady jsi míň než nic. Musíš něco vědět o muzice, o sobě a hlavně o životě. Musíš bejt životem vorvanej a tvoje znalosti rozhodně nemůžou bejt v úrovni nějakýho obecního floutka z přípravky vaší vyhlášený lidušky.

Přes srdce už musíš mít několik platinovejch záplat s rezavejma nejtama a tónech musíš vědět, že s nima jde dělat všechny perverznosti a zvrácenosti, který by si nedokázal představit ani Markýz de Sade. Jestli tohle všechno máš za sebou, tak jsi tu správně. Jestli ne, tak je celej tvůj život až sem úplně zbytečnej. Nic nepochopíš. Tvoje jediná šance je vstoupit do těhle dveří a pokusit se něco změnit.

Kolem půlnoci to tu graduje. To když ty největší zatracenci hrají v agónii čímkoli a nacokoli, co jim přijde pod ruku. Rozumněj. Není to stejný, jako když zfetovanej Hendrix mlátí šípovkou o pódium a ještě víc sjetý publikum je vděčný za každej vymodlenej pazvuk. Tady všem buší srdce do dokonalýho rytmu. Rychlost tepu se odvíjí od zvolenýho tempa a tvoje momentální chuť žít nebo nežít závisí jenom na tónině nebo síle disharmonie, kterou Ti tu zrovna servírují.

Věděl jsem to. Vždycky jsem věděl, že to místo existuje. Okamžitě bylo jasný, že se sem budu po zbytek života vracet. To už je ale nějakou dobu pryč. Od tý doby se z toho stal rituál. Dost se toho taky změnilo. Nicméně alespoň jednou do roka to musím zažít. Cokoliv tady prožiješ, je jasný, že je další tvoje záplata s nejtama. Z tý poslední se už nejde vzpamatovat. Je to jako by se Ti do rány vlil jed od Nazgůla. Nejde to zhojit ať to léčíš čím chceš.

Vybavuju si jí úplně přesně. Seděla kousek ode mě. Mezi námi byl jen nízkej stolek a pak sedačka bez opory. Ona zády ke mě. No…abych pravdu řekl, spíš zadkem ke mě. Šovinista ve mě neměl na to, aby poznal, že tohle je kontakt s Bohem. Tehdy jsem ještě netušil, že moje každonedělení prosby byly vyslyšeny. Že si nezasloužím aby ke mě přišla…když pak ale řekla první slovo, věděl jsem, že moje duše bude definitivně zatracena. Zatracena přesně tak, jak si zasloužím.

Měla nádhernou pleť. Lehce odhalené boky daly tušit o její dokonalosti. Když se zvedala a já navázal nechtěný oční kontakt, nutkavě jsem cítil výzvu abych šel za ní. Špatně. Všechno špatně!!! Zbavený smyslů jsem šel. Sestupovala pomalu ze schodů až ke stolkům dole u baru. Její božská postava před sebou nechala rozestoupit i dým. Dokonce i šum jí obtékal a nedokázal se jí zaplést do šatů. Všechno se jí klanělo. Šla sebejistě jak k oltáři. Tam se naše cesty jednou a navždy rozdělily. Já na bar….ona na pódium.

Až teď jsem začal tušit, že to bylo lákání Sirény. Bylo pro mě však příliš pozdě na to, aby mě někdo spasil. Až teď jsem pochopil, že to byl obětní oltář. Zůstala přede mnou stát. Stát před všemi svými oběťmi. Stála tam se skloněnou hlavu a její tmavé vlasy zahalily její božskou tvář tak, že nešlo vidět její krvavé rty. V ten okamžik všechno ztichlo. Teď už i ten největší ignorat věděl, co přijde. Z daleka se pomalu rozezníval její hlas.

Postupně jak přicházel a osciloval jsem cítil jak mě doslova prořezává. Každou skladbou mě rozervala na cáry a s každým posledním jejím výdechem jsem znovu vstal z mrtvých. A pak zase a zase. Pořád dokola. Bolest byla nesnesitelná ale tolik vytoužená. Ten hekťák tulamorky to všechno jen zhoršil a všechno umocnil. Po celou tu nekonečnou dobu jsem myslel na to, že jestli takhle vypadá peklo, chci už jen hřešit.

Pak už si nic nepamatuju. Probral jsem se nad ránem, někde ani nevím kde. Všechno bylo nějak jinak. Všechno uvnitř mě bolelo. Nechtěl jsem žít v tom těle, co jsem zrovna byl. Nechtěl jsem žít tím životem, kterým jsem až na tuhle zastávku přišel. Jen jsem toužil jí zase spatřit. Slyšet jí. Občas trochu pomáhá, když slyším její hlas na cestách. Ta bolest se trochu ztrácí. Její dokonalost v kontrastu s falešností tohoto světa. Všechno venku v ten okamžik vypadá zase na chvilku jinak. Lidi Tě míjí, ale vnímáš je jen jako figurky. Pak se zase vrátíš. Víš, že všechno je jen přelud. Zkurvenej svět.

Všechno, co jste tu napsali (pozn. na blogu GTI)… podepisuju se pod to. Prazákladem muziky je jazz a blues. Ten kdo jej následuje, je pastýřem na poli hudby. Ten, kdo je miluje, bude po zásluze odměněn na onom hudebním světě. Ten, kdo jej šíří, šíří pravdu. Pravdu o nás a všem co nás obklopuje.

… jo abych nezapomněl. Ten anděl. Jeho jméno je China Moses.