Tento blog mám rád především kvůli jeho návštěvníkům, resp. jeho komentátorům. Inteligentní, hraví a mají podobný okruh zájmů jako já. Není jich mnoho a o to jsou pro mne cennější. Jak je to tedy momentálně zde s těmi okruhy? Postupně….

Do zimy daleko, či-li lyže nechme ještě chvilku odpočívat. Cyklistiku jsme tu nedávno řešili. Lacovy úspěchy v oboru Rodina zde řešíme stále. Kulturu jakbysmet. No a co tu dlouho nebylo…no? No témíčko číslo jedna, téma všech témat, kde skloubíš vše do jednoho? Kdo napoví?… Ano ten pán támhle vlevo vzadu, tuším 1,88 m, ruce jako lopaty, vošlehanej větrem: Správně pane, máme tu zase auta!

Intermezzo: Kdyby se zde u někoho z návštěvníků projevil syndrom závisti, což absolutně nepředpokládám, tak doporučuji právě přestat číst.

Ano je to tak. Pořídil jsem do rodiny nový vůz. Co Vám budu vykládat? Zkrátka nadešel čas. Obě dcery potřebovaly něco, co by vyhovovalo jejich výchově a sportovnímu naturelu. Zároveň musela bejt použita prvotřídní technika. Zase to nesmělo bejt pro začátek moc drahý. Nejsem Boby Jůing, že. Výkon a rychlost by měly odpovídat jejich schopnostem a věku.

Jelikož jsou v tomto směru vychovávaný ryze z mužskýho podhledu, jednoznačně preferovaly zadek….teda jako zadní náhon. Odpružení by mělo bejt schopný přenést nepříjemný rázy a zároveň dostatečně tuhý pro sportovní zážitek. Kvalitní samosvěrnej diferák je samozřejmostí. Dojezd cca 45 min. Rozuměj, do školky a zpátky to musí stačit.

Dost jsem ocenil, že neprahly po zbytečný výbavě. Támhle další pán napovídá, ano ten, něco kolem třicítky, odpohledu sporťák. Cože, že jste z Nymburka?…ano Vy! Přesně! To jsou takový ty hovadiny, co Ti akorát zvyšují hmotnost auta a nakonec stojí jako samotnej auťák v základu.

Dobrá tedy. Dokonce šly tak daleko, že se vykašlaly na  posilovače řízení, xenony, navigaci. Jo perfektní obutí a obří kola, tak tam zase jo. Co jsem bohužel oplakal já, bylo to, že si tam nedaly pořádnou muziku. Hele pocem. Dovedeš si to vůbec představit, že  nemáš v autě alespoň na zadní sedačce ani jezevčíka píchlýho na autobaterku? No ty vole, to jsem fakt musel vydejchat.

Ale dobrá, jde jim především o zážitek z jízdy, a to zase oceňuju nade vše. Á támhle se hlásí někdo další… Ne pane, bohužel pro Vás pane, jestli máte pětičlenou rodinu to asi nebude. To víte, je to jen doudvéřák. Ale počkejte! Vlastně proč ne!? Zkuste to!

No a pak… Chtěl jsem ho pro  jejich dobro v manuálu, alespoň dva stupně. Sice ani netuší co to je, ale jak říká jakejsi klasik: Naučit se hrát golf, vybírat popelnice a řídit automat můžeš začít v každém věku!

Včera jsem doma předal klíčky. Zapnul omezovač na 20 km/hod. Už jsou vomlácený nárazníky, vorvanej lak dveří,  prostě auto vypadá akčně jak má vypadat v ruce blondýny…. Ááá to jsem asi přetáhl, támhle na mě místní dámy pískaj…ajajaj. Tak to prosím neberte osobně a odpusťte trochu toho silničního šovinismu! Věřím, že se s tím naučíte i Vy! Fakt je to zábava! 😉

Tady je tedy malá ukázka přírůstku v garáži:

A máme tu pokračování. Tedy hlavní téma k původnímu podtémíčku. Hned v úvodu trochu odbočím. Nedávno jsem byl na svatbě. Opomeňme fakt, že to bylo půlnapůl zbytečné. Přejme jim to. Podstatné je to, že novomanželé měli mimo jiné namísto obvyklých špatných tanečních kreací ožralých účastníků podpořených oplzlými hity typu „Jede jede mašinka“ objednaného kouzelníka. Iluzionistu, chceš-li. Na kouzla tady snad nikdo nevěříme.

A nebo že by? V tom si na konci představení udělej pořádek sám. Tak tedy. Celou dobu jsem seděl vedle něj. Vysmíval se mi, nám, ponižoval mě, nás. Věřte mi, že ať jste dělali, co jste mohli, neměli jste šanci cokoliv odhalit. Znovu. Měl jsem okolo sebe mudrlantů ažaž, takže mi prostě věř a už vůbec tu nerozvíjej debaty „to je jednoduchý, to se musí takhle!“ Prostě a dobře, obyčejný člověk vypadá vedle takovéhoto kouzelníka-iluzionisty jako totální trotl. Každopádně toto vše byla jen předehra k tomu, co mě teprve o pár dní později čekalo.

Upoutávky na posledním květnovém filmovém představení nás s kamarádem navnadily tak, že jsme čekali na slibovaný zážitek ve frontě před prázdným kinem nejmíň čtyři hodiny. Ani vypadlé napětí v komplexu multikina, které ještě zvýšilo naše napětí o dalších 20 minut, nebránilo tomu, abychom to ten den prostě dali. Stačí malý, kapesní, příruční… no zkrátka takovej ten obyčejnej pártunovej generátor. Ten zážitek za to totiž stál… Kouzelnická show, jaká nemá obdoby! Herecké obsazení, střih, kamery, zvuk, hudba…(4dé efektům se vyhneme velkým obloukem), režie… Není co vytknout. Já tedy rozhodně nejsem hoden. Tady jedině z oboru snad Laco.

Tajming, žádná hluchá místa, nekonečné množství otázek a žádné odpovědi k nim jsou zárukou gradace až do samotného vyvrcholení. Dokonalý dechberoucí zážitek. Přesto všechno Ti ale nemůžu zaručit, že i ty budeš nadmíru spokojen. Jediné co vím, že větší iluzi si ještě neviděl. Budeš kroutit hlavou, budeš se v agónii své vlastní omezenosti smát. Smát sám sobě. Proto mám jedinou radu a jedno doporučení. Rada zní: „ Nevzpouzej se, pouze se bav a hlavně NE-MY-SLI!“ A to doporučení: „Hltej naplno plnými doušky do poslední vteřiny. Druhou příležitost k tomu už nikdy mít nebudeš.“

PS: Pochop o filmu Ti tu fakt psát nemůžu. Jednak bych porušil autorský práva a pak…prostě na to jdi!

Dnes dvojitý chod, chceš-li dvojtéma. No. Možná spíš podtémíčko k hlavnímu tématu, bez kterého by asi bylo vlastně těžko o čem hovořit. Pojďme to tedy vykomunikovat na půdorysu toho podtémíčka, tohoto vážně váženého blogu…Tfuj, co to blábolim.

Tak tedy. Nový fenomén, 4DX zážitek. Všude vyvěšený reklamy nekompromisně do jednoho slibující nevšední zážitek. Pozastavme se hned v úvodu právě u reklamy. Ta je zvláštní už ze své podstaty. Říká: „Co je 4DX™? 4DX™ je revoluční filmová technologie, která stimuluje všech pět smyslů speciálními efekty“.

Rozuměj tedy, třeba že jsi duše prostá, čistá, uvězněná třeba v obyčejném těle a hlavě sportovce. Slibuje Ti vjem-zážitek, který je aktivován všemi pěti, u jiného možná i šesti, smysly! Tedy v základu: hmatu, sluchu, čichu, vidu a chuti. No dokážeš si to vůbec představit? Hledíš na plátno, kde helikoptéra oblétá město. Ty cítíš, jak se s tebou naklání tvoje sedadlo, okolo uší Ti to sviští.

Slušná motanice, to mi věř (ale ne zase tolik). Pak ovšem přijdou rvačky, bouračky, střílečky. Sedačka s tebou mele, ty máš pocit, že Ti nějakej neomalenec v hledišti zezadu okopává sedačku. Při výbuchu se na chvilku rozsvítí celej sál. Bublinky z bublifuku imitují okolo tebe rozházený valuty z USA. Máš pocit, že tebe to víc obtěžuje, než že by ses cejtil uprostřed děje.

Pak ovšem přichází mírně lechtivá scéna. Tady už jde do tuhýho, to doslova. Ačkoli se už z dob jiskřiček, pionýrů a puberty řídíš heslem „Vždy připraven!“, tak toto vnímáš jako přicházející podpásovku. S obavami se rozhlížíš po svém okolí. Vedle sedí jen kámoš. Tvůj strach se ještě zesílí, obavy dostávají konkrétní obrysy. Co teď? Jestli se Ti mezi nohama nebo od souseda vynoří ruka, jsi připraven zjednat nápravu. Naštěstí, říkám skutečně naštěstí, se nic takovýho nekoná. Inzultace sápajícího údu by byla okamžitá, nekompromisní.

Uffff! Jsem vystresovanej tak, že dalších pár scén nevnímám. Nemohu tedy popsat, jestli jsem něco pozřel, co bylo podáváno během filmového zážitku. Žádný buráky v zubech jsem nenašel, omáčku na oblečení jsem si přinesl už z oběda, čokoládička byla od nanuka. To vim ne? …si teda myslim. S čichem mohu posloužit ještě méně. Čistě objektivně. Kolega prej cejtil kafe. Bohužel já jako pán se čtyříctkou na krku (věkem) a nozdrama zrasovanýma mukoseptonexem žiju v navždy pachuprostém světě. Když potřebuju poradit, nosím na ramenou kanárka.

Tak to tedy shrňme. Trochu motání v sedačce, pak Ti někdo chvilku kope do sedačky, na chvilku rozsvítí a zhasnou sál, snad závan kávy, bublifuk nad hlavou, okolo uší Ti pouštěj pístama vítr, chuť v ústech žádná.  Asi neumím počítat, ale pět dotčených smyslů jsem nenašel. Stěží čtyři. Ale i kdyby, toto není podstatný. Podstatný je to,že moje naivní očekávání to jistojistě nenaplnilo. Prosím nevnímej mě jako nějakýho zpátečníka nebo do-kon-ce škarohlída. Po představení jsem totiž vnímal rozpaky i u ostatních, chceš-li napříč diváckým spektrem. Kamarád háitech výbavu zařízl naprosto bez zaváhání.

Já se modlim, aby nezačali podle tohoto návodu vyrábět televize. Vlastně jsem v klidu. Ještě totiž nemám ani 3D a tolik revolucí bych asi doma neunesl. I ty buď v klidu a dej si v jedna max. dvědé prostě to, co máš rád.

Jó ale filmeček, to byla jiná…

Dnes jsem si pro vás připravil sladký dezert. Ovšem jako společný výtvor. Tedy, byl bych rád. Předpokládám, že výsledkem bude takovej vanilkovej guláš. Samozřejmě nebude vadit, když bude ozdobenej šlehačkou ze spreje, nadrolenou mátou z pytlíku a ostatního, co dům dá.

Budeme si dnes psát o dětech. A protože zde už nikoho nebaví číst o tom, jak jedinej Laco má skvělý děti, budeme si psát výhradně o dětech našich! Našich nejkrásnějších, nejlepčích, nejvychovanějších a rozhodně nejšikovnějších.

Je mi to jasný, co se Ti právě honí hlavou. Ne každej má vedle postele několikaterabajtovej server, kde má všechno sestříhaný podle příručky do kapsy od Camerona. Ne každej má ve svým třípatrovým mezonetovým bytě knihovnu na celou vejšku, aby to měl napsaný a svázaný do tisku.

Proto jen zapátrejte v pamětích, sešítkách od doby kojení až po současnost a obtiskněte všechno, co si pamatujete a co vás dostalo doma do kolen. Ničeho se nebojte. Na tento blog se nevztahuje nařízení o vysílání po desáté hodině. Prosím tímto tedy i ty, kteří zde často utíkají bez placení (komentářem), aby zde obtiskli svou digitální stopu vytvořenou jejich dětmi.

S dovolením tedy začnu sám. Toto jsou mé vybrané písemné záznamy převedené z kolikrát pouhým okem těžko postřehnutelných diskuzí. Samozřejmě ten opravdový okamžik nikdy již nezaznamenáte a tím spíš nepřetlumočíte.

Pro ujasnění. Hlavní aktéři jsou: Děti Klárka (6 let), Nikolka (8 let), žena Petra, mě netřeba představovat. Tak tady je ochutnávka:

1) Holčičky se učily vyhledávat na googlu v mapách. Vysvětleno jim bylo, že mohou napsat všechno, co jim to místo připomíná. Následovalo zadání do vyhledávače: Bransouze, babička, na kopci, slepice.

2) S Nikčou probíráme synonyma, homonyma a antonyma. Nikča chvilku dumá a pak povídá: „Tati mohlo by to synonymum být třeba: Potřebuju kakat…Máme kečup?“

3) Po lyžování si potřebuji dodat do těla zakázané povzbuzující látky. V tom se ozve Klárka: „Tati dáš mi taky magnesium? Hrozně mě bolí stehna. Hlavně tady u kotníků!“

4) Klárka dorazí ze školky: „Tati, já už vim nejsprostější slovo!“ Já: „Jo? A jaký to je?“ Klárka: „Píču!“ Já: „Tak za prvý je to strašně neslušný, za druhý tohle slovo vůbec neznám a pak… správně je to píča!“

5) Petra: „Klárinko, půjčíš mi 100 korun?“ Klárka: „Jasně!“ Po utracení se Klárka vrací k tématu: „Ale vrátíš mi 200!“ Petra: „Co blbneš? Dyk si mi půjčila jen stovku! No dvěstě ti nedám. Tak stodeset!“ a Klárka: „Tak jo! To je ještě lepší!“

6) Výlet k rozsvícení vánočního stromku. Nikolka s Klárkou potřebují hrozně na záchod a tak se za Májem vyčůrají mezi autama. Když je hotovo, Nikča se rozněžněně koukne na vzniklé obrazce na chodníku a povídá: „Tatínku koukej, to vypadá jako Česká republika!“ Klárka neváhá a sejme ji: „I ne! To vypadá jak když zajíc přepíná televizi a ještě ho u toho bolej haksny!“

7) Nikolka nedávno po příjezdu ze školy v přírodě: „Taťko, já už vim, co je to sex! To se musí do pipinky dát pindík i s koulema!“

Člověk aby měl strach děti pouštět do školy a školky. Co myslíte?

No a jako poslední soustíčko na závěr malé hudební představení. Nikolka před deseti minutama obdržela k zapůjčení kytaru…

Už jsme tu pozřeli ledacos. Ze všech předkrmů, hlavních jídel i zákusků ke kávě na závěr, si já osobně pamatuji nejvíce recepci pana kuchaře Grudla. Není třeba připomínat nic. Stačí konstatovat: „Jeden velkej hnus. Horší než klasickej Katův šleh.“ Dodnes, když jdu okolo hospody s upatlanou tabulí u vstupu a tímto nápisem, dere se mi předchozí pokrm ven jak z hrnečku vař. Věřím, že ani ty nejsi dodnes úplně pyšný na to, že si tehdy k tabuli přisedl.

Je však třeba si říci, že jsou životní situace, témata života, životní pokrmy, kde jsi povinen se jasně vyjádřit, zabojovat, aby bylo jasné, co jsi vlastně zač. Jestli zvládneš max. tvarohový knedlíky a nebo sneseš i extra chilli papričky. Největším omylem je totiž to, že se Tě to vlastně netýká. Protože život, ten si nevybírá a občas Tě postaví před talíř plnej sraček. To jsou Ti pak ty extra chilli papričky dobrý místo buráků…

Prahu, znáš? Zlatou kapličku, Národní divadlo, znáš? Ceny Thálie, znáš? Pana Jiřího Samce, tedy Štěpničku, znáš? A co Kolowrat, znáš? Ne! Ujišťuji Tě, že z toho neznáš téměř nic. Víš téměř o všem, však neznáš vlastně nic. Jen si z maturitního vysvědčení pamatuješ, že se pod pokličkou této nejlepší české kuchyně mají vařit ty nejvybranější tradiční receptury jaké jako gurmán můžeš ochutnat.

Už si někdy jedl Černýho ptáka (Blackbird ) vařenýho v Kolowratu? Jestli ne, dovoluji si recept. Není složitý. Nejlepší je ho vařit v té nejšpinavější kuchyni. Ideální je nějaký hnusný podkroví s krovama, kde jsou mrtvý holuby, kopce jejich trusu a jejich všudypřítomný smrad. To pro navození atmosféry. Seženeš nějakýho chcíplýho černýho ptáka a v nesolený vodě ho nevykuchanýho včetně peří vaříš hodinu deset za doprovodu vyčpělé dramatické  hudby.

Zcela upřímně  a s poklonou je třeba vyzdvihnout vytříbené chování a um personálu. Ten tuto doslova vybranou jedinečnou pochoutku servíruje ve značném kontrastu s kvalitou pokrmu. Samozřejmost hostí je drahá večerní róba. Jsme přeci téměř ve Zlaté kapličce. Prvních deset minut večeře převaluješ vařené ostatky včetně peří v ústech. Chceš se napít. Dělá se Ti mdlo, ale nic jiného se nepodává.

Záhy chápeš, že toto prostě není delikatesa pro tebe. Ovšem odejít je neslušné, bohužel ale to nejodpornější Tě teprve čeká. Pan Štěpnička je v průběhu servírování vystavován diskuzi a otázkám ze strany jediného dámského spolupersonálu: „Jaký to bylo, když si mě šukal? Bylo mi teprve dvanáct a tobě čtyřicet! Honíš si ho někdy a myslíš u toho na mě?“

Tvá psýcha je veřejně mučena, střídavě sleduješ vnímání svého okolí, zavíráš oči a v duchu se snažíš o „ohmmmmm…“. Přeješ si, aby už i ostatní dojedli. Pak přichází snad nekonečný potlesk výtečnému personálu. Ty máš ovšem neodolatelnou chuť fyzicky napadnout šéfkuchaře.

Kladeš si otázky: Za co ta cena Thálie? Je někdo schopný toto pozřít vícekrát? Jaké bylo poslání tohoto vskutku veledíla? Nebo tu sedím se samejma úchylákama? A nebo jsem sám málo liberální na to, abych pochopil „komplikovaný vztah mezi dospívající dívkou a zralým mužem“?

No nevím, nevím. Odmítám nějak stále přijmout fakt, že za przněním holčiček lze hledat jakoukoliv zábavu a to ani pod záštitou Národního divadla. Neboť z hovna, a to i když ho natřeš zlatem, prostě delikatesu neuvaříš.