Určitě bych nehlasoval pro povinné kvóty pro ženy v politice nebo byznysu. Můj pohled na ženy se ani po letech nemění. Stejně tak se nemění ženy. Alespoň některé. Jana Bobošíková se před pár dny znovu pokoušela o prezidentský post, Kateřina Neumannová se v neděli opět vrací do Liberce. Z mého pět let starého textu, který níže připomínám v reedici, vyplývá, že na pozoru bychom se raději měli mít i před Barborou Tachecí.

Šílencem se může stát jedině muž

Vypadá to jako epidemie. Zprvu by se mohlo zdát, že záhadný virus napadá výhradně televizní moderátorky. Barboru Tachecí dokonce už zahnal až za zdi bohnické léčebny. Mezi ploty míří předčasně (známý festival v Bohnicích bude letos až poslední květnový víkend) i další bývalá televizní hvězda Jana Bobošíková, která od komunistů přijala prezidentskou kandidaturu.

Ambici být pacientkou doktora Chocholouška má ale i bývalá olympijská vítězka Kateřina Neumannová, která se rozhodla poslat do Jizerských hor kamiony, aby do Liberce, dějiště lyžařských běžeckých závodů, navozily sníh. Ale to není až tak úplně bláznivý nápad. Když se to povede, mohlo by to inspirovat další pořadatele k tomu, aby dovezli písek z Afriky a uspořádali na našem území náhradu za zrušený Dakar.

A jestli i tohle klapne, nemusíme se bát uspořádat letní olympiádu, protože určitě nebude problém kvůli jachtingu dovézt dostatečné množství mořské vody. Bylo by to navíc krásné naplnění snu Járy Cimrmana, který chtěl svým Pražanům nabídnout moře i přesto, že jej mnozí měli za blázna. Ostatně, podobně jako Tachecí, Bobošíková a Neumannová, také Jára Cimrman se nejdříve považoval za ženu.

A zbláznil se teprve až jako muž.

Jedna z mých nejoblíbenějších komentátorek se před pár dny pochlubila novým přírůstkem do rodiny (ano, bylo jich víc, živé i plechové, gratulace všem a ke všem). Především pro Zwettlerku (dříve nejen zde známou jako Jiroušku) tak v reedici připomínám jeden ze svých více než tři roky starých textů.

Nejlépe chutná na sněhu

Šedivé ráno. V šedivém městě plném šedivých lidí. A šedivých aut. Kromě jednoho. Sněhobílý Yeti, Tvá naděje na lepší příští. Sedáš si dovnitř a do přehrávače zasouváš nové CD mladého písničkáře, o kterém se brzy bude mluvit jako o následníkovi Kryla nebo Nohavici. Městem proletíš ještě během první písničky.

V dlouhým táhlým směrem na Šebík předjedeš kolonu igelitových tašek z Globusu s německými registračními značkami. V tomhle kopci nikdy neměří, takže Sasové mají dnes večer o čem vyprávět sousedům. Ve stoosmdesáti se odbočka na Vejprty objeví záhy.

V Myší díře to riskneš. Vracečka o stoosumdesát pod plynem. Klika, že Yeti nemá kontrolky problikávající při aktivaci bezpečnostních systémů. Disco světla by se k folkové hudbě linoucí se z dvanácti reproduktorů nehodila. Za Výsluním, v prudkém kopci, se potkáš s pluhem.

Je řádně rozjetý, široká radlice zabírá téměř celou silnici. Raději zastavíš při kraji. Můžeš si to dovolit, nemusíš se totiž bát, že se už nerozjedeš. Rychlá jedna, dva, tři. Brzy se v tabulkách začne objevovat nový parametr. Zrychlení auta z nuly na sto. Na sněhu a v kopci.

V Kovářské si všimneš obdivných pohledů domorodců. Bohužel ale sedí ve svých autech s letními pneumatikami. Mají tak jiné starosti než ty. Blížíš se k cíli. Loučná pod Klínovcem. Lanovka na Dámské ještě něpremává, velké parkoviště pod Nástupem je tedy zatím prázdné.

Jen kubíky čerstvého sněhu a pak ty a Yeti. Dovádíte spolu jako malí kluci. Deska dohrála, v kabině je ticho, motor slyšíš až od čtyř tisíc. Venku padá sníh a ty si přeješ, aby to trvalo navěky. Blíží se ale poledne, čas na zpáteční cestu.

Vůbec nevadí, že sis dnes na lahodném dezertu pochutnal ještě před obědem.

Nedávno se mě v diskusi jeden z mých nových čtenářů zeptal, proč si vlastně píšu blog. Vzpomněl jsem si na článek, který teď vydávám v reedici. Text starý bezmála pět let je z doby, kdy Facebook a Twitter byly ještě v plenkách a každý, kdo v té době uměl abecedu, se toužil stát blogerem. Nejlépe elitním.

Další názor z klubu nadutých elitních blogerů

Petr Stohwaser z Hradce Králové si píše blog. A moc ho mrzí, že má málo čtenářů. Ale naštěstí si to hned sám zdůvodnil. Je totiž mladý, loni v září oslavil teprve pětadvacátiny.

Petr napsal: Česká blogerská scéna je rozdělena na dva tábory; a to podle věku. Pokud tedy počítám ty známější pisálky. První skupinou jsou starší blogeři s věkem většinou převyšujícím 30 jar. Utvořili si mezi sebou jakousi uzavřenou společnost, do které jen tak nikoho nepustí. Většinou toho dost ovládají, jsou si toho vědomi a jsou na sebe pyšní. Svoje výsostné postavení podporují vzájemným poplácáváním.

Občas se mezi sebou pohádají. Takovýto souboj titánů je totiž mimořádně atraktivní a oni tak získávají na popularitě. Všichni ostatní blogeři chtějí být jako oni, proto jim pochlebují hlavně v komentářích a v noci sní o tom, jaké by to bylo jimi být. Přestože tito lidé často mažou komentáře, o to více se jim komentující snaží zavděčit a dokázat, že právě oni mají na to, aby mohli komentovat jejich úžasné články.

Byl jsem Petrem v jeho článku zahrnut do úzké skupinky elitních blogerů, a proto mu v rámci vzájemného poplácávání zvýším výše uvedeným odkazem návštěvnost, ale především mu prozradím jednu zásadní informaci: Pochybuji, že by si DGX, Pixy, Arthur Dent, Plaváček nebo Yuhů začali psát blog proto, aby se stali členy jakési uzavřené společnosti, do které jen tak nikoho nepustí.

Za sebe mohu napsat, že dva základní pilíře existence blogu jsou tyto:

1. pobavit sebe
2. pobavit čtenáře

Dále mi blog pomáhá tříbit myšlenky, jeho prostřednictvím mohu veřejně prezentovat své názory, diskuse pak slouží jako cvičení v argumentaci. Stále silněji blog také vnímám jako místo, kde mohu komunikovat s lidmi, které mám rád a se kterými se vídám málo nebo dokonce vůbec. Ale psát proto, abych byl součástí nějaké komunity blogerů?

A ještě jedna věc: Pravidelní návštěvníci blogu jsou odrazem osobnosti autora, a protože v mém případě jde také o masturbaci ega, mohu s uspokojením prohlásit, že mám inteligentní, vnímavé a vtipné čtenáře. Navíc doufám, že jim nechybí ani smysl pro nadsázku.

Pochlebující komentáře poplácávající autora blogu po ramenou budou mazány!

Jsou to přesně tři roky, co jsem si objednal auto, které jsem poprvé naživo viděl až ve chvíli, kdy mi ho přivezli. Jen pár týdnů poté jsem popsal své první zkušenosti v článku, který právě vychází v reedici.

Z deníku spokojeného a vyrovnaného řidiče

Nezávodím, vítězím. Předjede mě kovboj ve vytuněném kadetu. Očividně si chce něco dokázat. A povede se mu to. Koncová světla jsou tím posledním, co z jeho auta vidím. Je určitě spokojen. Stejně jako já. Nechtěl jsem totiž z jeho auta vidět víc. To ale neznamená, že si jindy nezkusím, jestli mají v automobilce dobře nacejchované stopky, kterými měří zrychlení z nuly na sto. Neřeším, že mi na světlech při rozjezdu nepískají gumy. Vím, že první v křižovatce mohu být i bez gumového podpisu na asfaltu. Nezávodím, vítězím.

Haldexová neokázalost. V závěji je zaparkováno několik aut. Všichni odjíždíme. Nespěchám. Postupně pomáhám vytlačit na silnici všechna auta. Poslední řidič zůstává a nabízí pomoc na oplátku zase mně. Vím své, ale neposílám ho pryč. Bez zaváhání a jediného proklouznutí vyjíždím z hlubokého sněhu a míjím jeho zdvižený palec. Nechtěl jsem mít na zádi auta nápis 4×4. Připravil bych se o tyhle zdvižené palce. Už by nepatřily mně. Haldexová neokázalost.

Komfort jako krédo. Rád řadím. Miluji ten pocit, když řadící páka s milimetrovou přesností zapadne kam má. Miluji ten pocit, když se tak stane v tu pravou chvíli. Pomůže pohled na otáčkoměr. Pomůže zvuk motoru. Pomůže pohled na počítačem doporučované zařazení rychlostního stupně. Rád řadím. Přesto bych ve svém příštím autě chtěl mít automatickou převodovku. Komfort jako krédo.

Slepice nebo vejce? Přemýšlím, co bylo dřív. Koupil jsem si auto dle svého naturelu nebo jsem své chování přizpůsobil autu, které jsem si koupil?

První článek vycházející v reedici je starší více než tři roky, ale možná je dnes aktuálnější než při svém prvním vydání.

Když vrhat vejce, tak betonová

Víš, kámo, znal jsem chlápka, který v roce 1948 křičel: Kontrarevolucionáře vykopat a komunisty na jejich místa! Zavřeli ho na doživotí. A víš proč? Protože to křičel na hřbitově. Tehdy naše země vstoupila do éry reálného socialismu.

Vlády se ujali lidé, kteří nevěřili nikomu a nejméně sobě. Zem řídili hlupáci, kteří se báli všech a nejvíce sebe. Nerozuměli hrdinům, oprátka byla jejich jediným argumentem. Na tomto režimu bylo pozitivní pouze to, že se v roce 1989 zhroutil. Mezitím však komunisté zničili tisíce životů. Od neděle si večer co večer díky dokumentům z cyklu Proces H připomínám, co nelze zapomenout.

Hele, brácho, komunistická ideologie zabila miliony a pokřivila charaktery přežívajících. Nesmíš se proto divit, že dvacet let po tom, co přežili klinickou smrt, bolševikům stále chybí soudnost, když si stěžují na vysílání dokumentu, který sami natočili a režírovali. Má ale vůbec smysl očekávat soudnost od někoho, kdo si své sídlo v ulici Politických vězňů vyzdobí rudými hvězdami?

Nezbývá tedy než Gottwaldovým pohrobkům alespoň poděkovat za připomenutí toho, jaké metody by používali, kdyby se znovu dostali k moci. Nezapomeň na to, až za pár hodin půjdeš k volbám.

A měj prosím ještě na paměti, že mezi červenou a oranžovou není velký rozdíl.

Náhodou to dnes vyšlo na den přesně, kdy do desetiletého výročí založení mého blogu zbývá pouhých 476 dní. Rozhodl jsem se, že při této příležitosti udělám radost svým čtenářům a již tento pátek odstartuji oslavy novým cyklem “Čtení na víkend”, v jehož rámci budu vydávat v reedici své starší články.

Původní texty budou digitálně remasterované, majitelé nových iPhonů a iPadů si je budou moci v obnovené premiéře přečíst na HD Retina displejích, v moderních internetových prohlížečích bude zvuk videí nově v Dolby Surround Pro Logic a při čtení blogu na 3D televizích dostanou články další rozměr.

Vychází každý pátek. Pro předplatitele zdarma.