Srpen 1989. Noční směna na valníku při česání chmele. Debaty o nutném konci komunistického režimu. S neomylností osmnáctiletého člověka víš, že to již brzy musí přijít. Ale vlastně o tom režimu nevíš o moc víc, než píše Svobodné slovo nebo Mladá fronta. K rebelii ti stačí znát zpaměti všechny písně Karla Kryla.

Je pátek večer, 17. listopad 1989. Právě ses vrátil na kolej z hokejového zápasu Škoda Plzeň – CHZ Litvínov (chemici, kterým jsi tehdy fandil, prohráli). Spolužák z vedlejšího pokoje tě vítá s informací odposlechnutou z rádia Svobodná Evropa. V Praze se prý stalo něco velkého. Další podrobnosti se dozvídáš v pondělí v menze ve frontě na jídlo.

Celou noc pak na koleji píšeš letáky, které ráno v trolejbuse rozdáváš ospalým škodovákům. Následuje řada týdnů, které se pro Tebe stávají neuvěřitelným tripem. Nepamatuješ si toho mnoho. Vše vrcholí nocí na pražské filozofické fakultě, ránem před Federálním shromážděním a skandováním na přicházející poslance “Volte Havla!”.

Co se za poslední čtvrtstoletí změnilo? Na první pohled nic. Tvůj oblíbený hokejový klub totiž i letos 17. listopadu prohrál. Na druhý pohled tu ale dramatická změna je. Už nefandíš “Cheze”, ale Pirátům Chomutov.