Ego u ledu

Loňský červen. Získáváš přístup k exkluzivnímu obsahu. Máš možnost natáčet při práci ty nejlepší ve svém oboru. Ne, nestojíš s kamerou před čerstvě jmenovanými profesory, netočíš dokonce ani kongres špičkových neurochirgů. Kolem tebe se v letním horku potí extraligoví hokejisté.

Pár fotek z jejich letní přípravy si dáš k sobě na blog. Reaguješ na jeden čtenářský komentář tak, že nadsázka a vtip jsou z něho cítit jak dvě sezóny neprané ribano. Přesto se najdou lidé, kterým jejich dotčené ego přikáže tvůj neškodný bodyček posoudit jako hrubé porušení pravidel a dostáváš trest do konce sezóny.

Disciplinárka ti však díky vstřícnosti jejího šéfa umožní sezónu dohrát. V jejím závěru se blýskneš několika povedenými akcemi, které domácí tým pomohou vrátit zpátky do hry. Na úkor mužstva, které dnes vede trenér, jenž tě na počátku sezóny odepsal. Pohádka se blíží ke šťastnému konci.

Baví tě hledat příběhy. Ale ne je vytvářet. Tuhle hokejovou story bys ostatně ani nevymyslel. Proč taky. Stačí otevřít své srdce a mysl, naslouchat instinktům, s pokorou jít krůček po krůčku za svým snem, své ego nechat daleko za sebou a prožiješ příběh, který by nenapsal ani bloger s desetiletou praxí.

A nebo stačí mít z prdele kliku. Pak o tobě může vyjít i oslavný článek v novinách. A to je teprve panečku masáž ega. O takové si bývalý trenér domácího týmu v současné době může nechat jenom zdát.